Budu fandit. Neuvěřitelný!

Přejel jsem hranice do Portugalska. Celou cestu jsem se těšil na portugalskou kávu s mlékem a croissant, a tak jsem zastavil u prvního bufetu.

„Odkud jsi?“ Chlapík stál opřený o zeď kousek ode mě. „Z Česka.“ „Hele, tak to upřímnou soustrast.“ Vyděsilo mě to. „Dnes vám naložíme,“ pochechtával se chlapík.

Až teď mi došlo, že jde asi o fotbal, a spustilo to ve mně vodopád vzpomínek. Jsme děti a jdeme na pražské derby do kotle Slavie. Slavia vyhrává, a když chceme odejít, vítá nás trestná výprava sparťanských fanoušků, kteří na nás s šílenými výrazy útočí, a do toho všeho se motá policie, zahalená do oblaku slzáku. Z toho zápasu si pamatuju jenom to.

Když jsem se po třicítce přestěhoval do Brazílie, překvapilo mě, že hned druhá otázka po té, ze které země jsem, byla, komu fandím ve fotbale. Musel jsem oprášit dávno ztracený zájem a vnořit se do prostředí, kde hlavní role hrály Flamengo, Botafogo nebo Vasco. Přátelé mě vzali na Maracanã a ze zápasu si pamatuji jednoho brutálně zbitého překupníka vstupenek, omamnou atmosféru a to, jak visím na plotě a kolem mě v chodbách stadionu cválají policisté na koních a rozdávají rány obušky do stísněného davu.