Kratší konec provazu

Nejlepší je, když to zní jako pokec v hospodě. Alespoň tak o textech pro písně své kapely Sprints mluví zpěvačka a kytaristka Karla Chubb. „Jsou o věcech, které normálně probíráš se svými kámoši u stolu v pátek večer nad půllitrem guinnessu,“ popisovala v rozhovoru pro DIY Magazine. „Bavíte se o všem, co prožíváte.  To může mít rozměr politický, společensko-ekonomický, nebo prostě jen zmíníš, jak tě někdo obtěžoval na baru.“

Novinka dublinských Sprints nazvaná Letter To Self je od první do poslední minuty takových písní plná, navíc podaných s obrovskou vervou a výbušností. Kombinací postpunku s kytarovými vlivy devadesátých let od Pixies po PJ Harvey i s tradiční irskou hudbou na paměti představuje kapela Sprints další objev na dublinské scéně. Ta v posledních pěti letech zažívá obrovský vzmach a produkuje jedno výrazné jméno za druhým a živým hudebním děním dnes Dublin může připomínat Seattle začátku devadesátých let či Manchester v době nástupu Oasis.

Cestu všem do světa proklestili Fontaines D.C., kteří dnes vyprodávají koncerty v celé Evropě i Spojených státech a dočkali se nominace na Grammy. Své předchůdce měli v kapele Gilla Band a sólistovi Merylu Streekovi. A spolu s novějšími The Murder Capital nebo Mhaol jsou právě  s dalším přírůstkem do silné vlny kapel, které časopis Spin označil shrnující nálepkou „rozhněvané nové Irsko“.

Všechny se osobitým a nesentimentálním způsobem potýkají s dědictvím, náladami a životními podmínkami současného Irska. A to velmi zpříma, nezaobaleně a konfrontačně, přesně jako když si někdo nebere servítky při hospodské rozpravě: „Nechci podporovat irský stereotyp, ale značná část našeho společenského života se odehrává v hospodě,“ žertovala Chubb v rozhovoru pro časopis NME. „Ať už tam chodíme sledovat sport nebo hrajeme koncerty, je to místo setkávání a nikdy netušíš, co se tam stane.“