Rozhodovalo se jindy

Noví evropští poslanci a komisaři nastupují do práce. Část českých politiků chce, aby přepsali Zelenou dohodu pro Evropu a nasadili pomalejší tempo. To se možná dá udělat. Kupodivu ale úplně jinde než… v zelené dohodě.

Československo v roce 1992 podepsalo Rámcovou úmluvu OSN o změnách klimatu. Konvence v článku 2 stanovila, že svět chce předejít „nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému“. Během devadesátých let si země vyhrnuly rukávy a začaly chystat, jak sníží exhalace. Brzy se však ukázalo, že střílíme naslepo. Nepotřebujeme nejprve určit, co jsou „nebezpečné důsledky“? 

Proto se diplomaté domluvili, kde nakreslíme čáru: růst globální průměrné teploty by neměl být větší než dva stupně Celsia oproti úrovni před průmyslovou revolucí. Všemu pod ní se přizpůsobíme; cokoli nad ní už nechceme připustit. Na tomto čísle se mezinárodní společenství předběžně shodlo v Kodaňské dohodě z roku 2009. Šest let nato ji formálně stvrdila Pařížská dohoda.

Vědci umějí složitě propočítávat, jak se změní klima při takovém či onakém množství znečištění. Stejná kalkulace se ovšem dá otočit: o kolik musíme snížit exhalace, abychom růst teploty udrželi třeba právě na dvou stupních? Když dostaneme výsledek, je už poměrně triviální rozpočítat ho na konkrétní roky a jednotlivé státy. A posléze rozplánovat, kolik uhlí ještě lze spálit v elektrárnách nebo ropy v autech, a tudíž jak rychle je potřebujeme nahrazovat čistší technikou.