Husákovi ať se ke hrobu chodí klanět jeho rodina, ne politici

Zachytit věrohodně práci novinářů je podobně obtížné jako třeba natočit věrohodně fotbalový zápas. Měl jste nějaký vzor nebo formuli, jak na to?

Vzor jsem neměl. Chtěl jsem hlavně ukázat, jak se proměňovala práce novinářů v čase. Jak nejdřív nesměli skoro nic. Byli svázáni cenzurou. Pak si trochu dovolovali, pak mohli využívat zahraniční zdroje. Musel jsem ale zjednodušovat, protože novinářská praxe té doby byla složitá – existovaly třeba kategorie zpráv, co se smělo brát a co ne. Nechtěl jsem, aby se divák utopil v tom, že je to „dobovka“, ale měl pocit, že se kouká dovnitř novinářské práce, jak si ji možná trošku sám představuje. Zjednodušení obecně jsem vnímal jako svůj největší úkol.

Je fakt, že hodně zjednodušujete, i co se týče zachycení pražského jara. Z roku 1967 a protestů studentů ze strahovských kolejí kvůli vypínání elektřiny skáčete k aféře prezidenta Antonína Novotného a jeho syna, k Alexanderu Dubčekovi zhruba v lednu 1968 a pak víceméně rovnou do srpnové okupace Československa. Doba je hodně zhuštěná. Jak jste uvažoval nad rizikem, abyste nevyprávěl až příliš černobíle?

Černobílost je jisté nebezpečí vždycky. Dbal jsem na to, aby byly zastoupené různé typy osobností. Téměř až dobové prototypy. Je tam ředitel rozhlasu, zapálený komunista, který projde vývojem od toho, čemu věří, po moment, kdy se to v něm zlomí a musí překopat celý svůj pohled na svět.