Přijde ještě druhá vlna

Náš druhý podvečer na festivalu Pohoda. V dešti, který právě začal, ladíme outfit, abychom se nemuseli pořád vracet do zázemí. Devítiletá Mia má jasné preference: horská dráha, cukrová vata a kids play zóna. Nejdřív ale všichni tři v potu skáčeme v největším stanu na Franze Kafku od P/\STi. Organizátoři nám podávají co chvíli vodu. Neexistuje minuta, kdy by některý z nich pohledem nekontroloval hydratační stav. Mia má hlušící sluchátka, ale i tak říká v půlce, že už by šla… na kolotoč. 

U cukrové vaty opakují, že se čeká bouřka, a jakmile přijde, stánek zavře. Tak aby ti za námi zbytečně nečekali. Organizátoři i účinkující z amplionu hlásí o pár minut později: Bude silná bouřka, běžte se co nejrychleji schovat do aut. Do aut, zdůrazňují. Zábava je fajn, ale bezpečnost je důležitější, dodávají klidně, ale jasně. Přítel May bere Miu a jdou rychle přes celý areál rovnou k autu. Já si jdu do úschovny pro počítač, vím od organizátorů, že na to a cestu k autu mám maximálně deset minut. Chvíli to trvá, je fronta. Jdu a počítám si minuty. Blesky jsou daleko a hromy neslyším, ale spěchám. Chci jít spodní cestou kolem našich stanů. Ale už to začíná. Obrovská průtrž. Nějaký kluk mně ještě pomáhá kladivem zatlouct kolíky, a pak vedle sebe běžíme. 

Déšť je tak hustý, že se v něm skoro nedá dýchat a bolí do hlavy i ramen, stany okolo se bortí a létají z nich věci, narážejí na plot. Pomáhám mamince se třemi malými dětmi. Mám pocit, že plavu vertikální vodou. Běžíme jako tisíce lidí. Je to těžké, ale všude je organizace. U hlavní brány, kam je třeba se dostat, není žádná panika, žádná fronta. Není ani prostor se ztratit nebo zůstat sám. Díky tomu běžím rovnou k autu. May bliká světly, protože je přes déšť temno. Sedačka pode mnou je okamžitě promočená. Čekáme. Vidíme, jak rychle jezdí sanitky i technické služby, včetně malých jeřábů. Po nebi létají divoce blesky. Myslíme na to, jestli není potřeba pomoct. Mia se bojí o lidi a je smutná, že nestihla horskou dráhu.

Po hodině dvou vidíme, že už si mnozí odnášejí věci i v dešti, který by se za jiné situace zdál velký. Teď je to nic. May chce jít ke stanům, jsem proti. Má přijít druhá vlna a přichází. Ale už jen slabě. Mia má o tatínka strach. Ptám se: „Mám zůstat tady v autě, nebo mám jít pomoc tátovi?“ „Tátovi. Prosím.“ Nechávám jí hesla na mobil, mobil, rozsvícené auto, organizátorovi na parkovišti ukazuju naše auto a dávám číslo. Jdu bahnem, deštěm a tmou, díky orientačním bodům vím přesně kam. May mi říká, co všechno uletělo. Neseme těžké věci, jsou nasáklé vodou. Váží snad desetinásobek toho co původně. Přemýšlíme, kde se ubytovat, a zároveň čekáme, jestli není s něčím ještě potřeba pomoct. Ale organizátoři to mají pod kontrolou. U Mii vyhrává zvědavost a touha být s tátou a jdou pro druhou várku věcí spolu.