Evropanem na dálku

Debaty o evropské identitě se usadily na plichtě. Odpůrci EU jsou si jisti tím, že nikdy neposílí natolik, aby národní identity přestaly dominovat. Příznivci integrace zase doufají, že generace vyrůstající v propojené Evropě se jí časem doberou. Ti druzí zároveň stavějí na tom, že spolupráce v EU se může prohlubovat i bez společné identity, když jedna krize za druhou nutí EU nacházet upatlaná, ale společná řešení.

Na starém kontinentu nemá nikdo problém dát dohromady dlouhý seznam argumentů, proč jsou národní rozdíly nepřekonatelné. Ovšem na Novém Zélandu, kde se evropské kořeny míchají s Maory i s rychle rostoucím počtem lidí z Asie, to nezabírá.

Evropská schopnost přehlížet masivní společné základy a nekonečně rozmazávat drobné rozdíly předpokládá, že i ostatní se vyznají v našich mapách a historii. Je to ovšem podobné, jako bychom v Evropě čekali základní znalost o hranicích a vztazích na pomezí Indie, Číny a Nepálu. Vyloučené to není, ale pravděpodobné také ne. Přistěhovalci z Evropy tak mají na výběr, jestli v běžných konverzacích přilepit svou skotskou identitu k britské či českou k východoevropské. Postupnými kroky se z nás stávají Evropané prostě proto, že opakovaně vysvětlovat triviální rozdíly nikoho nebaví. To podstatné o našich kořenech si každý ze zbytku světa umí představit, když ví, že jsme přišli z Evropy.

Rozdíl v přízvuku Francouze či Slováka v angličtině rozliší i občasný návštěvník chorvatských pláží. Avšak pro Novozélanďana původem z Wairarapy, Kéraly či Kuang-tungu to zní tak nějak podobně, evropsky. Neplatí to jen o lidech a jazycích, ale třeba i všechna auta, jež nevypadají jako toyota, jsou prostě evropská bez ohledu na to, zda jsou od Volkswagenu, nebo Renaultu.