Trauma ztraceného města se začíná hojit

Dlouho očekávaný poslední díl uzavřel na jaře bestsellerovou trilogii Šikmý kostel nakladatelky a spisovatelky Karin Lednické. Úspěch románové kroniky ztraceného města není mezi domácím čtenářstvem, které si libuje v historickém žánru, překvapením. Sedmnáctisetstránkový opus přesto nelze odbýt přezíravým „zase něco o minulosti“. Zvlášť proto, že ti, o nichž trilogie vypráví, tvrdí, že jim – stejně jako jejich městu – vrací důstojnost.

Ženská perspektiva

První díl, který vyšel před čtyřmi lety, otevřela autorka scénou ze solné poutě do polské Wieliczky, kam se na konci 19. století vlečou ženy z Karwiné obtěžkány dětmi, aby vydělaly trochu peněz navíc.

Tehdy upozornila, že o ženských výpravách pro sůl nenašla v archivech sice zmínku, ale že se udržely v kolektivní paměti, již svými otázkami začala probouzet. Stejně tak upravila dobový název města, aby bylo zřejmé, že se nejedná (respektive alespoň v prvním díle ještě nejednalo) o dokument. Fabulace zde měla prostor, kterého se jí už později – a především právě v závěrečném dílu – nikdy nedostalo. Úvodní obraz je důležitý i z dalších důvodů. Zakládá se tu na přátelství dvou hlavních postav: konzervativní obětavé Barbory a progresivní emancipované Julky, jejichž spletité rodové linie bude čtenářstvo sledovat až do roku 1961, kdy trilogie a s ní i původní město Karvinná končí.