Jedovatá stoka? Tak se říkalo Bílině, náš reportér ale na kánoi viděl něco jiného

Jen pár kroků za vlakovým nádražím v severočeském městě Most poklidně teče říčka, která svou velikostí připomíná spíše větší potok. Její hluboké, kamenité koryto lemují kopřivy, pod malým betonovým mostem se ale skrývá plácek, kde se dá pohodlně nafouknout kánoe, sbalit věci do lodních pytlů a nasednout. Začíná svérázná výprava, která se od splouvání Vltavy, Ohře a dalších všeobecně oblíbených místních vodáckých destinací velmi liší. 

Řeka Bílina jednoduše není místem, které by si většina lidí spojovala se sportem či rekreací. Protéká krajinou hnědouhelných dolů, elektráren a chemických továren a v obecném povědomí má pověst špinavé, průmyslové stoky, v níž nic nežije a které je lepší zdaleka se vyhnout. Dlouhou dobu tomu tak skutečně bylo. V posledních desetiletích se však kvalita vody v severočeské řece výrazně zlepšila. K čisté bystřině má stále hodně daleko, už to ale zdaleka není zdraví nebezpečný extrém. Alespoň to tvrdí znalci, kteří se kvalitou vody v českých řekách zabývají. 

Uprostřed horkého léta tisíce Čechů na lodích zaplní prověřené tuzemské toky, my jsme se ale rozhodli zkusit splout řeku, která má naopak pověst té suverénně nejhorší. Nakolik je špatné renomé Bíliny oprávněné? A nemůže náhodou tahle těžce zkoušená, všemi opomenutá řeka nabídnout něco, co ty ostatní nemají?