Olympiáda v Paříži ještě nebyla v závěrečném ceremoniálu a v Česku začal nářek nad historicky nejslabším výsledkem „našich“ olympioniků. Sport mě provází i trápí celý život. Od výkonového šermu v mládí, přes amatérského trenéra, celoživotně i v lyžování, v posledních letech golf. Ani já nejsem imunní k diskusi sportovních výsledků, ale poměřuji je osobně.
Pokud něco ke sportu bytostně patří, je to prohra a schopnost se s ní vyrovnat a jít dál. Nedávno mi bývalá svěřenkyně, dnes trenérka šermu, vysvětlovala, proč jsou ve sportu holky lepší – v kritickém období přestupu z úspěšných juniorek do dospělých soutěží se dokážou vyrovnat s obdobím demotivujících porážek a poklesu výsledků.
Vůči pěti medailistům musejí být počty účastníků, v konci poražených, vždy větší. V olympijských soutěžích jsou to ale poražení z vrcholových týmů. Špičky svých zemí, zpravidla špičky i mezinárodně. Jinak by olympijskou kvalifikaci nezískali. Odcházejí třeba z olympiády bez medaile, ale bojují mezi nejlepšími na světě. Vesměs prohrávají těsně, o setiny vteřiny, čtyři centimetry, pár bodů nebo míčů.
Se svou životní sportovní zkušeností bych poděkoval všem našim, a nejen našim olympionikům, že se do světové elity vypracovali. Vydřeli šanci utkat se s nejlepšími, byť odešli poraženi. Patří jim uznání, umocněné často tím, že bývají přetíženi z vrcholových soutěží, utkání a turnajů, kde se musejí prosadit. Jsou s tím spojena zranění, na jejichž letmé přeléčení tlačí trenéři, sponzoři i samotní sportovci, jen aby na olympiádě byli. Ano, sport je i sebezapření, morální i zdravotní, o kterém se nemluví, nikdo za ně nepoděkuje. A ti „poražení“ mají morální potřebu se omluvit, bez vymlouvání. Mají čest.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Trumpův plán na přesun Palestinců je také nebezpečný precedent pro Ukrajinu
