Stany nad Oslavou

Ačkoli jsme si na společné spaní za poslední tři roky zvykli, budíme se rozlámaní a jsme si blíž než obvykle – právě jsme po letech absolvovali noc pod stanem, pro naši dceru úplně první v životě. Včera odpoledne jsme s Terezkou samy s vypětím všech sil dorazily do Náměště nad Oslavou a vydaly se na dlouhou cestu z nádraží do kempu Folkových prázdnin. Jsem na malou cestovatelku hrdá, nese si svůj batůžek a statečně zvládá poslední úsek našeho putování (za pomoci makové zmrzliny). V kempu, kde už není místa nazbyt, postavíme stan, nahodím nosítko a téměř vyběhnu kopec k zámku – v parku už totiž hraje Hradišťan a já bych chtěla stihnout aspoň pár posledních písní. 

Stejně ale ještě nevím, zda vůbec budeme schopné hlavní program festivalu absolvovat. Obě jsme se totiž narodily s vyšší citlivostí nervové soustavy a býváme rychleji vyčerpané, protože zkrátka musíme zpracovávat víc informací, zvlášť pokud je někde víc lidí a hluku (podobně to má asi dvacet procent populace s touto variantou temperamentu). Stoupneme si dál od pódia, ale pořád tak, abychom dobře viděly, na rozhraní sedících posluchačů a sekce, ve které sídlí převážně rodiny s dětmi na dekách, někteří mají i spacáky. Terezku mám v nosítku, cítí se tam bezpečně a může se podle potřeby schovat. V tašce nesu tlumicí sluchátka, která nakonec nevyužijeme. Volám manželovi, který má za námi přijet po službě v nemocnici, a doplňuju, co má ještě přivézt. Z kouzelného sluchátka se ozve: Ale prosím, no beze všeho! 

Zamíříme do šapitó, kde je vždy mezi prvním a druhým koncertem divadlo pro děti; Terezce se asi líbí, protože nechce odejít. (Stejně ji ale víc fascinují misky naplněné pískem, do kterých kuřáci típají cigarety – mami, koukni, to je dort a má svíčky!) Mám radost – čekala jsem záchvaty pláče z vyčerpávajícího dne, místo toho se obě dobře bavíme. A stejně tak následující dny – za dohasínajícího deště trsáme na skotské Firelight Trio, později publikum roztančí západoafrická hudba (na koru fantasticky hraje Sona Jobarteh), s manželem se jdeme naučit základní kroky argentinského tanga (dcera za námi střídavě přibíhá s telefonem v ruce a snaží se nás přesvědčit, že s ní máme jít do dobře vybavené dětské herny), posloucháme hudbu z všemožných koutů světa a pak v noci ještě nášup v podání pravidelných nočních session u táboráku, kam si chodí zahrát a zazpívat organizátoři, účastníci a nezřídka i vystupující, letos třeba americká hráčka na banjo Kelly Hunt. (To je za mě jediná bolest těchto Folkovek: nový farář totiž nepovolil, aby kemp byl jako vždy ve větším klidu farní zahrady. Pomyslím si něco o tom, jak si my katolíci sami pod sebou řežeme větev, a jdu si lehnout s očekáváním nočního polobdění za zvuků hudby.) 

Festival vrcholí částečně improvizovaným vystoupením Glena Hansarda s Markétou Irglovou a houslistou, kterého Glen potkal během jednoho koncertu v Brně („We didn‘t have time to rehearse, so we‘ll play old songs. Teď starý píseň, pak nový píseň!“). Netuším, jestli je v publiku také Hansardova žena Maire Saaritsa, se kterou jsem se odpoledne dala do řeči, zatímco kolem pobíhal jejich skoro dvouletý syn. Já jsem měla štěstí, Terezka se nechala odnést do stanu, je tam s ní manžel. Muž Maire si ale syna na starost vzít nemůže, protože právě na pódiu zpívá, už bez kytary, kterou mezitím stihl sbalit, druhý přídavek: svižnou irskou lidovou. Možná sea shanty, možná hospodskou, s krkolomným textem a neodolatelným rytmem. A mně už v hlavě raší nový limerik: Znával jsem festival z Náměště, co konal se venku i za deště...