Kdybyste měli příležitost zeptat se jakéhokoli umělce na nějakou otázku ohledně jeho díla a života, koho byste se zeptali a na co?

Je otázkou, co k tomu například Nicka Cavea vede: je to marketingový tah, anebo jde o snahu zmenšit digitální vzdálenosti? Jeho hudba není nepochopitelná, jak se často vytýká výtvarnému umění, takže nevidím potřebu sám sebe vysvětlovat. Vizuální umění s možnostmi setkávání se s diváctvem pracuje dlouhodobě: artist talky a komentované prohlídky pořádají dnes snad všechny galerie. Já osobně bych se zeptala všech umělkyň a umělců, kteří aktuálně tvoří u nás, zda vyjdou se svými příjmy a jak jsou na tom se sociálními jistotami. Jak vidí svou situaci do budoucna a zda by se za zlepšení dokázali postavit veřejně? Kdy uvidíme i u nás podobně hrdou obranu umělecké tvorby a kultury obecně, jakou sledujeme aktuálně na Slovensku, byť u nás probíhá destrukce pomalu a tiše?

Myslím, že jedním z lidí, se kterými bych si ráda promluvila, by byl Edward Lear. Byl to nonsens básník a ilustrátor (narodil se v roce 1812 v Londýně) a je autorem jedné z mých nejoblíbenějších melancholických surrealistických básní „The Dong with a Luminous Nose“. Je o osamělém stvoření „The Dong“ a jeho neštěstí v lásce. Existuje skvělá verze této básně, kterou zhudebnil Neil Ardley a namluvil Ivor Cutler. Zeptala bych se Leara, zda „The Dong“ někdy znovu našel svou lásku... i když odpověď na tuto otázku už bohužel asi znám.

Strašně mě zajímá a baví všechno, co dělá Damon Albarn. Zajímalo by mě, jestli cítí tlak na úspěch – v tom smyslu, že žádná věc, na které pracuje, neujde pozornosti. Musí předpokládat, že se k ní bude publikum vztahovat. Jak vlastně snáší kritiku, vždyť některé jeho projekty jsou velmi osobní a intimní. A jak vůbec vnímá svoje projekty s odstupem. Jestli cítí u některých dostatečné zadostiučinění, nebo naopak se k některým už nechce vracet, i když ho k tomu okolnosti třeba nutí. A jak to jde celé dohromady s duševním zdravím? Připadá mi takhle zdálky a z poslechu, že je hudbou hodně zaujatý, což se možná těžko kloubí s realitou dvou superúspěšných stadionových popových kapel, Gorrilaz a Blur. Navíc na mě působí z rozhovorů spíš jako introvert, zajímalo by mě, jak je těžké s takovým naladěním vystupovat na tak velkých koncertech. 

Vážený pane Ishiguro, jste můj nejoblíbenější současný spisovatel, tak mám otázku, na kterou asi nebudete znát odpověď, ale stejně se zeptám. Jak je možné, že se vaše literatura zabývá tak hlubokými tématy, tak složitým a nejednoznačným způsobem, a přece jí rozumí tolik čtenářů? Kdybyste o tom třeba chtěl někdy napsat knihu, moc ráda bych si ji přečetla.