Do srdce věcí neproniknete

V roce 2000 vydaly Větrné mlýny debut německé prozaičky Judith Hermann (1970), povídkovou sbírku Letní dům, později, která se dva roky předtím stala v její vlasti literární událostí. Od té doby brněnské nakladatelství zprostředkovává každou její další knihu, což je v tuzemském kontextu ve vztahu k soudobé německy psané literatuře ojedinělý úkaz. Nejnovějším přírůstkem je v originále loni publikovaný titul Všechno bychom si řekli. 

V autorčině tvorbě, jíž dominují povídky a krátké romány, zaujímá specifickou pozici. Dílo vzniklo na objednávku pro proslulý cyklus Frankfurtské poetické přednášky konaný na tamní univerzitě od konce padesátých let, v němž o otázkách tvorby uvažují významní představitelé německy psané literatury. Hermann, jež výslednému tvaru vtiskla podtitul O mlčení a zamlčování při psaní, vytvořila tři žánrově těžko zařaditelné texty. Osvětluje v nich okolnosti vzniku některých svých próz, ale pohled do autorské dílny není tím nejdůležitějším. Proto také svazek nevyžaduje nutně čtenářky a čtenáře obeznámené s dílem berlínské tvůrkyně.

Mnohem více než do intelektuální reflexe psaní se autorka noří do emočních stavů, situací a konstelací, které utvářely její vidění světa a navrstvily podloží, z něhož těží, ale současně je pociťuje jako zatěžující danost. Vynikajícím způsobem, jemným, krouživým, a přece průrazným stylem, líčí dětství v západním Berlíně, zvláštní bytosti v rodině, ať to byla ruská babička či otec dlouhodobě pobývající na psychiatrické klinice, rozlézající se odtažitost v mikrokosmu papírově nejbližších lidí. „Mé psaní je provázané s těmito ranými roky,“ přiznává autorka a nepřímo poskytuje možné vysvětlení, proč deset let chodila na psychoanalýzu, jak vypráví v úvodním textu. „Rodina není to jediné strašlivé, co se ti přihodí. V posledku příšerné všechno. To skutečné, srdce materie, se v zásadě nedá vyprávět, centrum je místem bez možnosti vstoupit.“

Její „přednášky“ opravdu jsou vyprávěním, balancujícím mezi nefabulovanou zpovědí a prózou vedenou (stejně jako předešlé knihy) v pozvolném tempu. Jádrem je to, co naznačuje citace: unikavost toho, co se člověk snaží vyjádřit – nikdy to nevyjde úplně tak, jak by si přál. Tedy nechce-li cele stvořit realitu jinou, paralelní. A to autorka odmítá, chce se držet reality přítomné, žité. Tou je i čas pandemického lockdownu, kdy si připadala jako na dně proudu, nebo počínající vlastní stárnutí.