Jak jsem u lančmítu s panem Eduardem čekala na pukliny ve zdi

Mobil, který jsem dala před třemi hodinami v hotelu do nabíječky, ukazuje v neděli v půl osmé ráno osmdesát procent a dál se nenabíjí. Když jsem se šla ve čtyři ráno podívat před hotel ke korytu řeky Bělá, zda se v něm voda stále drží, ještě jsem si na cestu rozsvítila světlo. To už teď nejde. Mikulovice jsou bez proudu. 

Nad nedělním ránem stál ve tmě u řeky jediný člověk. Padesátník v pláštěnce hypnotizoval rozbouřenou divokou vodu, která se valila korytem. K mostu před hotelem, poslednímu, přes který se po několikadenním dešti dalo v Mikulovicích přejít přes rozvodněnou Bělou, přišel zkontrolovat mezeru mezi hladinou a mostem, protože, jak říkal, až mezera zmizí a voda se začne valit přes něj, zalije to i ulice a domy všude okolo. Jeho dům měl zatím vodu jen ve sklepě, ale na několika místech obce se už voda dostala lidem v pátek a sobotu až do domů a deset lidí skončilo v sobotu na lehátkách v evakuačním středisku v sokolovně. 

Teď před osmou ráno je u mostu hodně živo. Jsou tu hasiči i policisté a něco spolu řeší. Elektřina přestala jít v šest ráno, spadly sloupy s dráty vysokého napětí, říká mi autobusák, který tu včera skončil svou štaci a přespal v hotelu, protože pokračovat podle jízdního řádu dál už nešlo. Situace u mostu je vzrušená, hasiči pobíhají a radí se. Voda je čím dál divočejší, k mostu se valí ve stále větších vlnách, připlouvají po ní kmeny stromů.

Do hukotu vody se vlomil místní rozhlas: starosta vyhlašuje evakuaci všech obyvatel. Lidé, kteří situaci sledují u řeky, říkají, že pryč ze svých domovů stejně nepůjdou, že ani nechápou, kam by měli jít, když všechny tři přístupové cesty k Mikulovicím už večer odřízla voda, silnice jsou podemleté a na mnoha místech se propadly. Do sokolovny se přece dva tisíce lidí nevejdou. To mají pravdu. Připlouvá čím dál víc kmenů, občas celý strom. Když narazí do mostu, ozve se silná rána. Mezera se zmenšuje.