Vždycky, když přijedeme, se jdeme na Honzovu jabloň podívat

Na zahradě rodinného domu v Pulčíně bylo ten den od rána živo. Nikdo netišil smějící se a pobíhající děti, hosté se sami od sebe ujímali menších i větších úkolů a ve vzduchu bylo cítit vzrušení z neznámého a neobvyklého. Nikdo zatím neplakal.

Když o těch chvílích Jana Slavíčková vypráví, říká, že podobný klokot na zahradě domu svých rodičů zažila při svatbě se svým nastávajícím mužem Honzou. O jedenáct let později se ho zde chystala za podpory přátel a rodiny pohřbít ke kořenům jabloně. Její dcery zdobily připravenou jamku k zasazení stromu květinami a mechy. Nad hlavami se jim ve větvích houpala vyřezávaná srdce. Jeden z kamarádů stál opodál s Honzovou kytarou, aby si společně zazpívali jeho oblíbenou píseň Amazonka. Jana se očima setkala s pohledem průvodkyně tímto nezvyklým rozloučením. Lehce se na sebe usmály. Obřad mohl začít.

Kolos s divnou vůní

O dva měsíce dříve vypadala situace docela jinak. „Můj manžel zemřel ve tři hodiny ráno. Když muži z pohřební služby odváželi tělo, řekli mi, že se mám v jednu po poledni dostavit na pohřební ústav. Netušila jsem, co mě čeká, co mám dělat,“ vypráví Jana, na kterou kromě zármutku dopadla i organizace pohřbu. „Když jsem tam přišla, musela jsem vybrat rakev, kytky, hudbu, text pro řečníka… Neměla jsem vůbec čas se z manželovy smrti vzpamatovat.“