Čeština je meh

Redakce vašeho oblíbeného týdeníku řešila nedávno zapeklitý problém. Je možné na obálku solidního českého média tučnými písmeny vytisknout slovo DEEPFAKE? Názory se výrazně rozcházely. Rozhodně nikoli, hrozili se někteří. Moji osmdesátiletí rodiče nebudou rozumět, dodávali. A není snad úlohou novinářů hledat české výrazy zachycující komplikovanou novou realitu?

V čem je problém? divili se jiní. Není výraz deepfake náhodou již v českém prostředí spolehlivě ustálený termín? Není šikovný? Nezní všechny pokusy o český opis ve výsledku trochu legračně? Zbláznili jste se? dodávali ti nejpokrokovější z nás. Když výraz přeložíme, jak zařídíme, aby nejmladší generace čtenářů a čtenářek vůbec tušila, o čem píšeme? Nebo pro ni už nepíšeme?

Rozhodl samozřejmě šéfredaktor, který má v redakci nejmocnější hlas. Deepfake se ocitlo na obálce – jenže opatrně, pouze v podtitulku. A debata se nikdy úplně nevyvinula, zmíněná hlava redakce se u kávovaru nedávno svěřila, že ji její neodvážné rozhodnutí dodnes mrzí.

Redakční dilema nespadlo z nebe. Čeština zjevně prochází velmi dynamickým vývojem. Rodiče přestávají rozumět svým dětem, takže když brněnská poradenská firma Než zazvoní vydá Slovník generace Z pro rodiče a učitele, nestíhá ho distribuovat. Češtináři se přestávají orientovat v přívalu anglicismů, zkratek a prapodivných tvarů, jimiž dnes děti a mladí lidé komunikují. Vlna nových slov a forem je tak mohutná, že se na tom, jak je správně vykládat, neshodnou ani ti, kdo je používají.

Někdo pobaveně žasne, jako třeba můj přítel, jehož dospívající dcery mu nedávno uspořádaly doma kvíz novočeštiny, a on z něj nevyšel nejlépe. Někoho změny rozčilují – což není překvapivé, mladí lidé podle mínění starších generací „przní jazyk“ už tradičně. Jisté je, že ignorovat rychlé změny v rodném jazyce nelze, to byste si museli zacpat uši a zavřít oči. Něco se rodí. A rozhodně  nejen v Čechách a na Moravě. Jenže co vlastně?

Jasně a rychle

„Nefitnu? Počkejte. To používám v souvislosti s oblečením… ne, moment, vlastně ne. Nejdřív jsem to používal v kontextu oblečení, že mi něco nepadne. Teď to ale používám už i časově. Nefitnu schůzku. Nestihnu to. Jasně!“ Třiadvacetiletí Timon Láska a jeho kamarádka, spolužačka a spoluautorka newsletteru o filmech Julia Pátá setkání s generačně vzdáleným novinářem nakonec v pohodě fitnuli, což znamená, že ho úspěšně zařadili do svého harmonogramu.

Takže teď sedíme a snažíme se přemostit propast definovanou rokem narození. Podle obou mladších lidí je větší, než bývalo v minulosti zvykem, jednoduše proto, že doba se v posledních dvou desetiletích proměnila závratnou rychlostí právě v oblastech, které souvisejí s komunikací. „Ve třech letech jsem začal konzumovat videohry. Valná většina z nich byla v angličtině,“ vypráví Timon. „A zhruba v deseti letech jsem začal konzumovat obsah skrze sociální sítě.“ „A to je naše megavýhoda,“ vstupuje do rozhovoru Julia. „Máme přístup k populárnímu obsahu, a tam dominuje angličtina. Což se zřejmě podepisuje i na tom, jak používáme češtinu.“

Rozhodně ano – během rozhovoru spontánně padají slova, kterým by lidé neznalí angličtiny rozuměli skutečně jenom s obtížemi. Timon si třeba myslí, že rodiče či učitelé dnes v komunikaci s dětmi cítí shame, protože jim úplně nerozumějí, ale stydí se zeptat. České slovo stud mu nejde z úst, protože jasně cítí, že ho vnímá jinak. Rozhovor o nových slovech je jako putování krajinou, která se teprve vynořuje z mlhy.

V jakém kontextu je vlastně možné správně používat slovo slay a co jde či nejde slaynout – tedy (zhruba) úspěšně vykonat, dosáhnout, uspět v tom? Nově frekventované slovo creepy zjevně nemá v češtině ekvivalent, evokuje prý velmi specifický až tělesný pocit odporu či zhnusení, způsobený nevhodným chováním. „Třeba když na ulici chlápek křičí na svoji partnerku nějaký hnusárny. To je creepy,“ říká Timon. Julia si tohle slovo ještě víc spojuje s obtěžováním. V každém případě je tu v jednom slově koncentrovaný význam, který čeština dosud takto přesně nenabízela.

Na schůzku jsem přišel vybaven již zmíněným příručním slovníčkem brněnských pedagogů. Tým nevládky Než zazvoní pod vedením Anety Košíkové jej vytvořil vlastně bokem, jejich hlavní prací je pomoci školám obecněji komunikovat s mladými lidmi tak, aby si obě strany rozuměly třeba při propagaci studijních oborů. Učitelský sbor v průměru stárne, zatímco věk studentů je stále stejný a jejich zkušenost razantně odlišná. „Učitelé i rodiče nám teď děkují, někteří říkají, že jim doteď unikala třeba polovina toho, co mladí mezi sebou říkají,“ vypráví v Brně zjevně nadšení autoři brožurky, jež obsahuje nějakých 130 nových výrazů a řadu často používaných zkratek. S mírou neporozumění to nejspíš nebude tak dramatické, slovník nicméně právě absolvoval druhý dotisk, pro velký zájem je i tak nedostupný a jeho autoři chystají druhý díl.