Systém dobrého humoru

V Americe běží už roky a teď se s nečekanou intenzitou rozhořela i v Česku. Debata o hranicích humoru – kde leží, kde je lze nebo nelze překračovat, kdo je má hlídat, zda smí humor někoho zraňovat, zda má být „nepohodlný“ nebo zda je znakem společenského pokroku usilovat o humor, který nikomu nezpůsobuje „špatné pocity“. Zatímco na Západě se debata a vlny rozhořčení týkají profesionálních komiků a populárního žánru stand-upu, tady bylo výkopem ani ne tak nedávné vystoupení Štěpána Kozuba v O2 areně, v němž zazněl i rasistický vtip, ale spíš vtipkování na vysoké škole z úst pedagoga Jiřího Černického (ten se loni rozhodl odejít z UMPRUM, protože ve škole přestala fungovat „svoboda pro jeho prostořekost“ a pedagogové jsou dle něj ze všeho nejvíc „pečovateli o komfort studentů“). Debata byla postavena jako generační spor mezi „necitlivými“ boomery a „citlivou“ generací Z, kterou hájila redaktorka A2larmu Magdalena Dušková. Černický samozřejmě není komik a akademická půda představuje jiný typ arény a jiné téma než kluby a televizní pořady – jako je například nová show britského komika Rickyho Gervaise Armageddon oceněná na začátku ledna Zlatým glóbem. Programově provokativní komik a autor slavného seriálu Kancl v něm řešil hranice humoru a svými vtipy šel vzdorovitě naproti kontroverzi. Na sklonku loňského roku dorazila do centrály Netflixu petice žádající, aby byly z Armageddonu vyškrtnuty vtipy, v nichž se o dětech nemocných rakovinou mluví jako o „plešouncích“. Nevoli vyvolal svým novým stand-upem Snílek i americký komik Dave Chappelle, jednoznačná „instituce“ stand-upu. V jeho případě se týkala trans osob. Předloni ho za vtipkování na jejich účet napadl během vystoupení muž z publika. Čemu se ještě můžeme smát a čemu už ne, se zdá být jednou z hlasitých výzev dneška. Je to ale vůbec správná otázka?

Radši odejděte

Ohledávání hranic humoru je v popkultuře přítomné tak či onak odjakživa. Stačí se podívat třeba do tváří publika u stand-upu afroamerického komika Richarda Pryora ze sedmdesátých let. Nevěřilo třeba frekvenci slova „negr“. Pryor, považovaný za jednoho z nejlepších amerických komiků minulého století, vyzývá diváky, aby odešli, pokud je urážejí sprostá slova či hanlivý termín pro gaye. Konfrontační a často ideologicky motivované téma se ale z hledání hranic humoru stalo až zhruba v poslední dekádě. Jde ruku v ruce s jevy označovanými jako politická korektnost či kulturní války, jež v západních společnostech přinesly stoupající citlivost vůči postavení znevýhodněných skupin či projevům sexismu, rasismu nebo homofobie.

Na jedné straně debatní barikády stojí zastánci svobody slova, humoru, kdy nic a nikdo není tabu. Jde o vyznavače odkazu francouzského osvícenského literáta a filozofa Voltaira, který lze shrnout do slavné věty: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do roztrhání těla bránit vaše právo to říkat.“ Když Dave Chappelle přebíral v roce 2018 prestižní cenu Marka Twaina, mluvil i o tom, jak bude bránit právo kolegy dělat rasistické vtipy. Chappelle je zároveň černoch a politický satirik, který celou kariéru bojuje proti systémovému rasismu a reflektuje černošskou zkušenost. V tomto niveau také záleží na tom, co je skutečným terčem vtipu – a ne nutně na tom, o čem se žertuje. Jinými slovy, vtip o sexuálním násilí nebo Romech může mířit „za“ nebo „nad“ předmět zájmu. Zůstaneme-li v české kotlině, pak vtip o Romech může odhalit něco o vztahu většinové společnosti k té menšině – který není zrovna ideální. Cílem mohou být mentální vzorce většiny, s jejichž omezeností je může dobře mířený vtip konfrontovat.