Která vládní krize, jež se u nás udála během posledních třiceti let, je vaše nejoblíbenější a proč?

Mou nejoblíbenější vládní krizí je ta ze začátku roku 2005. Trvala nesnesitelně dlouho, tři měsíce, a ve svém důsledku skutečně zamávala s českou politikou – byť by na takový výsledek v lednu 2005 vsadil asi málokdo. Na začátku byla neschopnost tehdejšího mladého premiéra za ČSSD Stanislava Grosse vysvětlit milion korun na nákup jeho luxusního bytu na Barrandově, pak se přidaly pochybnosti o podnikání jeho ženy – a teprve v dubnu, po nátlaku koaličního partnera, tehdy ještě lidovce Miroslava Kalouska, Gross padl, i když si ho ČSSD ještě několik dní předtím zvolila na sjezdu v Brně za předsedu. Důležitější ale nakonec bylo jméno jeho nástupce v čele strany i vlády. Stal se jím všeobecně podceňovaný Jiří Paroubek. Během roku dokázal dotáhnout zdevastovanou ČSSD z 12 na 32 procent ve sněmovních volbách a k historické remíze 100 : 100 s Mirkem Topolánkem. Zbytek je historie.

Stále mě nejvíc baví Klausovo „Sarajevo“ z roku 1997. Myslím, že tato vládní krize a její důsledky se staly milníkem v „citové“ politické výchově naší generace roku 1989. Domnívali jsme se tehdy, že pravda a láska musí zvítězit nad „mafiánskou“ politikou. Nezvítězila, krize pokračovala v následujících letech a vedla k iniciativám, které to měly napravit – Impuls 99, Děkujeme, odejděte! a Česká televize – věc veřejná. Nenapravily, protože morálku nelze vnést do politiky zvenčí, dobrou vůlí, proklamacemi atd. Konkrétní morální normy se tvoří jen osobní účastí v aktivní praktické politice. V nynější vládní krizi se podobné rozhořčení nad nemravnou „kmotrovskou“ politikou znovu objevilo v pobouřené reakci Pirátů na vyhazov jejich předsedy z vlády. Vyvolalo to ve mně pocit déjà vu a lehce ironickou otázku – odcházejí z vlády, protože se jim nepodařilo změnit nemorální zkorumpovanou politiku?

Jednoznačně nejzábavnější vládní krizí byla z mého pohledu ta z května až června roku 2017, která začala aférou Andreje Babiše s korunovými dluhopisy a nahrávkami jeho rozhovorů s novinářem MFD, které dokazovaly ovlivňování médií ze strany Andreje Babiše. Scéna z Pražského hradu je dodnes okouzlující. Prezident Zeman přijal rezignaci premiéra Sobotky, kterou Sobotka nepřinesl. Holí mu ukazoval směrem k mikrofonu a sám se vydal na opačnou stranu. Zeman tvrdohlavě odmítal odvolat Andreje Babiše – a mezitím udělil milost odsouzenému vrahovi Kajínkovi. Současná krize je proti tomu nezáživná show bez nápadu, která nudí…

Vaše otázka mě překvapila. Obecně bych si přála, aby se politika více zaměřovala na skutečné výzvy budoucnosti, místo aby připomínala antickou tragédii, ve které se muži přetahují o moc. Bohužel se v tomto ohledu za posledních třicet let nic nezměnilo, ať už šlo o „sarajevský atentát“, pád Nečasovy vlády nebo současnou krizi. Na vládních krizích mě nejvíc fascinuje, že všechny tyto velké krize různým způsobem odhalují trvalou ambici ODS udržet si vliv na rozdělování veřejných prostředků. V tomto ohledu je docela zábavné, že se o tom ani tentokrát nemluví.