Životní extravagance

Ještě neví, že s ním bude mít děti. Listopad. Letadlo vzlétá, očekávání dálky, dobrodružství. Vůně moře, jiného světa. Ostrov Svatý Martin, součást Evropské unie, je tak daleko, že o ní snad nic netuší. Při dekolonizaci se na něj zřejmě zapomnělo, dnes je pro Holandsko konstituční zemí, pro Francii zámořským společenstvím. Nezdá se, že by obyvatelé ostrova o jakékoli společenství stáli.

Je nadšená, při výstupu z letadla je kolem množství lidí různých ras a národností. Různorodé jazyky, různorodé chování. To se jí líbí. Kontrast k bezbarvému socialismu dětství.

Fronta na odbavení se o půlnoci vine velmi pomalu. Černoška za přepážkou si bere pasy a ptá se, kde budou bydlet. Hotely si nikdy předem nerezervovali. To samo o sobě se zdá pasové kontrole již podezřelé. Za rohem, coby pěšky došel a kamenem dohodil, je USA. 

Ostrov je jakousi bariérou imigrace do země vysněné, o což by ona nestála. Dalším dotazem získává žena nové argumenty: „Kolik máte s sebou cash v dolarech?“ Nemají žádné, ukazují jen zlaté karty, kde je tak nechutně dost peněz, že by tam mohli bydlet roky. Karty jsou však pro ni jen kartičky a rozhodnutí je jasné. Její rozsudek zní – zpět dalším letadlem do Evropy. Argumentace, že jsou občany EU, neobstojí. Žena za přepážkou, původně sympatická, je neoblomná, nechá je odvést do čehosi, co vypadá jako cela, kde se ocitají s dalším mužem bůhví odkud. Bez vody, bez toalety. Po třech hodinách otec jejích budoucích dětí vytrvale buší na dveře, zřejmě jako advokát chce uplatnit svá práva a vykřikuje, „chci čůrat“. S laxním dozorcem to ani nehne.