V zájmu Česka je, aby Fiala uspěl ještě jednou

I ve vládě existují nepsaná pravidla, která se vyplatí dodržovat. A zvlášť těm, kteří jako Petr Fiala nepatří mezi nejpopulárnější premiéry a plánují nechat se zvolit znovu. Jedno takové pravidlo říká, že není dobré přisvojovat si výhody, které veřejnost popuzují. Třeba odbýt zvýšení platů státních zaměstnanců pěti procenty a vzápětí zvednout platy ústavním činitelům o čtrnáct procent. Navíc přitom mylně tvrdit, že to je povinnost, protože to nařizuje Ústavní soud. 

Jde o známý problém provázání platů politiků a soudců. Ústavní experti však minulý týden v médiích vládě odpověděli, že žádné zvyšování platů politiků Ústavní soud nenařídil, a rozhodnutí je tak plně v pravomoci parlamentu. Lze proto zvýšit platy jen soudcům, zatímco politiky nechat stejně jako ostatní na pěti či méně procentech. 

Racionálně vzato, výdaje na odměňování několika stovek lidí v čele státu nejsou tím nejdůležitějším tématem dneška a spíš se vyplatí řešit, jakou práci za tyhle peníze odvádějí. Na druhou stranu veřejnost potřebuje vědět, že její politická reprezentace stojí nohama pevně na zemi a vykazuje nějakou elementární skromnost. Nebylo tedy realistické čekat, že se téma přejde mlčením. Naopak Fialův kabinet nahrál svým laicky srozumitelným, populisty snadno zneužitelným návrhem opozici na smeč, takže místopředsedkyně ANO Alena Schillerová (která kdysi ve funkci ministryně financí s klidem utratila dva miliony veřejných korun na svoje fotoportréty pro Instagram) mohla předstoupit před kamery a pronést snadno zapamatovatelnou větu: „Že se vláda nestydí!“ 

Ať už celá věc dopadne jakkoli, rozruch při jejím projednávání nevypadá jako dobrá vládní komunikace na prahu volebního roku. Veřejnost by to nemuselo trápit, protože střídání politických garnitur v čele státu obvykle slibuje lék na podobné provozní problémy. Jenže Česko nečeká příští podzim nic menšího než opětovný souboj demokratických stran, v nichž probíhá soutěž myšlenek a politických talentů, s „hnutím“ jakožto podnikatelským projektem, kde autoritativně rozhoduje majitel největšího bankovního konta.