Sbohem, táto

Kouzlem nechtěného jsem byl požádán o napsání sloupku v den, kdy jsme pochovávali otce. Táta Karel se narodil za války dědovi Karlovi, profesoru němčiny na reálném gymnáziu v Křemencově ulici, a jeho ženě Gustě, původem z Vídně, která se ale po svatbě v říjnu 1938 přestěhovala do Prahy a změnila si říšskoněmecké občanství na československé (díky tomu se po válce vyhnula odsunu). 

Otec přišel na svět za dramatických okolností v chladné listopadové noci roku 1941, kdy wehrmacht pomalu zamrzával pod Moskvou. Když na babičku přišly v jejich vršovickém bytě porodní bolesti, děda jako roztržitý profesor sotva vzhlédl od opravovaných diktátů a řekl – běž a chytni si dvaadvacítku do porodnice. Což babička udělala, jen nevěděla, kterým směrem jet. Když se svou vídeňskou němčinou zeptala, tak ji stateční Češi na zastávce naschvál poslali špatným směrem do Strašnic místo na Vinohrady, a než si to babička stihla uvědomit, tak se táta málem narodil v tramvaji. 

Z války se ještě v rodině traduje vyprávění, jak 9. května 1945 děda se sousedy rozebírali před přijíždějícím sovětským tankem barikádu, na což se kluci z ulice včetně táty z chodníku koukali. Když vtom z tanku seskočil rudoarmějec, popadl tátu do náručí a odjel s ním neznámo kam. 

Děda s babičkou zjevně tátu nakonec někde u sovětských vojáků našli, takže ten v poválečné Praze vychodil nejprve vršovickou jedenáctiletku, aby pak vystudoval na technice jadernou fyziku a následně nastartoval slibnou vědeckou kariéru v Československé akademii věd. Tátův obor byla fyzika plazmatu, laicky řečeno mírové využití principu vodíkové bomby k výrobě elektrické energie. Sověti byli tehdy v oboru na špici a táta jako mladý vědec odjel do Kurčatovova institutu v Moskvě na roční stáž. Výsledkem bylo nejen několik pěkných publikací, ale také – díky tomu, že mámě dovolili v létě 1965 za tátou odjet – já, který jsem se na jaře následujícího roku narodil už zpět v Praze.