Co by se muselo stát?

Hurikán Milton odřízl více než tři miliony lidí na Floridě od proudu a škody na majetku jdou do miliard. Ztráty na životech se ještě sčítají. Záplavy v Nigérii letos v září zabily téměř tři sta lidí a zranily tisíce. Statisíce jsou bez domova. Evropu i Česko ve stejné době zasáhla stoletá voda, o život přišly desítky lidí a škody někde stále nejsou sečteny. V Indii zemřely letos v důsledku extrémních vln horka miliony lidí. Sucho a degradace pastvin jsou jedním z hlavních důvodů válečného konfliktu v Súdánu. Lesní požáry po celém světě spálily tisíce hektarů lesů a usmrtily desítky lidí…

Věda je neúprosná, vyžaduje důkazy, vyvrací hypotézy a nemá ráda intuitivní spojení. Ani jednu ze zmíněných zpráv proto nelze snadno označit za důsledek klimatické změny, byť se tyto důkazní analýzy (například u evropských povodní) množí. Možná však stačí prostě sledovat, jak s léty v médiích přibývá podobných titulků a zpráv – a skutečnost, že se svět dramaticky mění a tyto katastrofy jsou součástí změny, bude neoddiskutovatelná. Stejně neoddiskutovatelný je fakt, že za tuto proměnu může lidstvo, a že s ní tudíž může i něco udělat. Respektive musí. 

Neuchopitelný svět

Nyní by mohl následovat další výčet titulků a zpráv: počty sjezdů a konferencí, kde se mezinárodní společenství zavázalo ke spolupráci a řešení problému; technologičtí vizionáři slibující modré z nebe; firmy profitující z těžby, zpracování, distribuce a spalování fosilních paliv, které jsou až příliš kreativní při lakování svého byznysu nazeleno; vyhořelí vědci, kteří už nevědí, jak jednodušeji a naléhavěji zprávu o stavu planety podat; politické reprezentace hledící jen k dalšímu volebnímu období; a dalších příčin, proč se toho pořád dělá málo. Na vině je však i lidský mozek: naše kognitivní nastavení nám říká, že normální je, co se děje teď.