0:00
0:00
Kultura3. 11. 20243 minuty

Dokonáno jest

V červnu 2018 ve svém bytě, který se pro ni stal i svébytným románovým prostorem, začala psát Daniela Hodrová svůj desátý román. Dokončila jej letos v červnu v pražské Nemocnici sester boromejek. Tamtéž 31. srpna ve věku 78 let zemřela. Nakladateli Jakubu Hlaváčkovi se nedlouho předtím podařilo donést autorce hotovou knihu. Nese název Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch.

Hodrová byla jedinečná už tím, jak dokázala skloubit dráhu literární teoretičky a prozaičky. V tom se potkávala se svým generačním druhem, předčasně zesnulým Vladimírem Macurou. Současně však byla více než on osobností rozdělující: vedle vyznavačů měla i odpůrce, pro něž její teoretické práce byly málo „tvrdou“ vědou a prózy do sebe zavinutým mikrokosmem, v němž se vršily „točité věty“, jak se jmenuje jeden z jejích pozdních románů. Místa, děje a postavy přecházely z prózy do prózy. Ideálním čtenářem hutně vystavěných, konkrétní materií nasycených textů se stával ten, kdo měl schopnost, čas a vůli nořit se do svého druhu hypertextu; teoretik Milan Jankovič o jejích románech psal jako o „světu z vět“.

Jakkoli to tedy může znít paradoxně, pro „nehodrovce“ může být román Co přichází vstupní branou do spisovatelčina prozaického světa, ačkoli i tady platí, že odkazuje k jejím dílům přechozím. Ovšem zároveň je zde něco jinak: jde o autorčin román nejosobnější. Je veden se zvednutým hledím, v průběhu textu je stále patrnější, že tady se hraje o vše, že Hodrová rozehrává finální partii – vyprávění vede k vlastnímu fyzickému konci. Pokouší se románově zachytit svou závěrečnou trasu. A podaří se jí to.

↓ INZERCE

Kniha se jmenuje Co přichází, ale v titulu by mohlo také stát Kdo (nebo co) odchází. Jejím tématem je opouštění světa, odcházení z něho, ale i věrnost druhým, blízkost, starost. Hodrová píše primárně o sobě – ať v první, nebo ve třetí osobě. Ale protože je sítí vztahů svázána s určitým okruhem mužů a žen, vtahuje do vyprávění jejich osudy a situace, návštěvy u nich, dialogy s nimi. A děje se tak v intimitě, která v současné české literatuře asi nemá obdoby. Jmenuje konkrétní lidi, třeba fotografku Petru Skoupilovou či divadelní kritičku a překladatelku Ninu Vangeli, líčí jejich stárnutí, choroby. Obsedantně se vrací ke smrti svého prvního muže, spisovatele Karla Miloty. Samu sebe opakovaně označuje za Požíračku příběhů a v této nenasytnosti trhá „maso“ ze životů druhých lidí v hraniční míře. Stojí či stáli by dotyční o to? Na co má spisovatel(ka) právo? Přitom text zůstává výsostnou prózou, neběží o žádné memoáry.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc