Ticho na konci každé písně

Umí si dát načas a budovat napětí jako nikdo jiný. Trvá to téměř tři a půl minuty, než je v úvodní skladbě Alone slyšet tklivý hlas Roberta Smithe, a to jen proto, aby zazpíval verš: „Tohle je konec každé písně, kterou zpíváme.“ Ve světě The Cure čas plyne jiným tempem než kdekoli jinde, nic tu nepřijde hned. A podobně jako Smith oddaluje nástup zpěvu, i na novinku Songs of a Lost World se čekalo 16 let. A je to návrat, který zní spíš jako velké finále pozdní tvorby.

Že věci dlouho trvají, je v pojetí kapely důkazem, že za něco stojí; že mají svoji váhu.

Koncerty, jejichž délka se běžně rozpíná někde mezi třemi a čtyřmi hodinami, jsou vyjádřením absolutní oddanosti publiku. Stejně tak skutečnost, že Robert Smith udržel svoji kapelu v chodu déle než 45 let a ustál období rostoucího i opadajícího zájmu, potvrzuje, že prostředí smutku a melancholie, do nějž na sklonku sedmdesátých let se svojí tvorbou vstoupil, pro něj nikdy nebylo trendovou stylizací, ale skutečným domovem duše.

I proto jsou dnes The Cure slavnější a uctívanější víc, než kdy byli. Hrají největší koncerty své kariéry a obdivovatele nacházejí mezi komerčními hvězdami, které jim závidí schopnost psát hity, ale stejně tak mají obrovský kredit mezi nezávislými umělci, protože nikdy neuhnuli ze své vize a postojů. „Lidé nás obdivují, i když je třeba ani nebaví naše hudba,“ popisoval to sám lídr před šesti lety v deníku The Guardian. „Zní to namyšleně, ale není to o mně, je to o kapele. Zůstali jsme věrní sami sobě. A pokud máte kapelu, brzy si uvědomíte, jak je to těžké. Myslím, že lidé obdivují právě tuhle naši houževnatost.“