Vidět, předat a nebýt cynik

Loni výrazně artový a ženský, letos výrazněji politický. Což jako by deklaroval už zahajovací film Prezidentka, portrét Zuzany Čaputové od režiséra Marka Šulíka, který nakonec zvítězil mezi světovými dokumenty v sekci Opus Bonum. Festival dokumentárních filmů Ji.hlava, jenž o víkendu skončil a kde se nejlepším českým filmem stal Dům bez východu Tomáše Hlaváčka o obchodu s chudobou v Česku 21. století, se dokáže dramaturgicky proměňovat a lákat mladé publikum. Nejen filmy, ale třeba také tématy, jako je duševní zdraví, nebo pozvanými hosty jako cool filozof Timothy Morton, jenž originálně uvažuje o reakci na klimatickou krizi. Na české kulturní scéně navíc podzimní akce připomíná, že zatímco na skutečný velkofilm není česká kinematografie stavěná a vytvořit mezinárodně relevantní český seriál je těžké (a zatím se to nepovedlo), dokumentu se tu dlouhodobě daří. A to i díky tradici rozmanitých intelektuálních přístupů k němu.

Dokumentární komedie Je to ve hvězdách – o italské astroložce, která posílá své klientky hledat lásku do pečlivě vybraných destinací – například do jihlavské soutěže tuzemské tvorby Česká radost přicestovala z premiéry na festivalu v Benátkách. A byla jedním z vrcholů soutěže. Film Petera Kerekese, který svým režijním přístupem vykračuje za hranice dokumentu, je zároveň jedním z řady děl, jež v České radosti letos pozoruhodně rozpínala žánr a možnosti portrétu. Není jen portrétem astroložky Luciany, ale i křehké lidské potřeby blízkosti. Portrétem hned ztrojeným je pak snímek Světy mezi námi, který si odnesl ve stejné sekci cenu studentské poroty.

Režisérka Marie Dvořáková v něm v první rovině sleduje úspěšnou, v New Yorku usazenou fotografku Marii Tomanovou – která Ji.hlavu v jejím závěru osobně rozhýbala svojí newyorskou energií. „Holka, která ráda vyčnívá z řady“ se sama prosadila právě portrétní fotkou. Kunsthistorická reflexe samotného žánru portrétu je tak další slupkou filmu. Nakonec režisérka přidává ještě úvahu nad tím, kdo vlastně umělce předkládaného veřejnosti hněte a vytváří. Portrét jako profesní hledání je pak snímek Martina Ryšavého Já, herec. „Rozsviťte přece. Vidíte mě? Vidíte mě?“ ptá se naléhavě herecký mistr v podání Ivana Řezáče v záznamu zkoušky divadelní hry Já, Feuerbach.