Listopadová vzpomínka

Je pátek 24. listopadu 1989. Ještě potmě vyrážíme autobusem z Prahy. Jedeme do okresního města, odkud všichni pocházíme. Máme šířit osvětu o tom, co se za poslední týden v Praze stalo. Mimopražští prý nemají pravdivé informace, nedostávají se k nim letáky, z novin a televize se toho moc nedozvědí. Všichni jsme studenti prvních ročníků vysokých škol: já jsem z lékařské fakulty, Aleš a Péťa z matfyzu a Rosťa z ČVUT.

Máme batohy plné letáků, další jsou nacpané v kapsách bund a v igelitkách. Vezeme i poklad – videokazetu s nahrávkou týden starého záznamu z Národní třídy. Chceme ji předat profesorům na gymnáziu, kam jsme všichni ještě nedávno chodili. A samozřejmě jsme připraveni odpovídat na otázky.

Nevíme, co nás v rodném městě čeká. Celý týden jsme strávili na pražských fakultách. I když nebyla výuka, často jsme tam i přespávali. Posluchárny se ve dnech stávky změnily na noclehárny, jídelny, místa schůzek stávkových výborů. Na starých cyklostylech jsme po nocích množili letáky, přes den je roznášeli, chodili na demonstrace, koordinovali všechny aktivity, zdrhali před policajty. A teď jsme pověřeni výjezdy do měst, abychom šířili informace, kterých se nedostává.

Kolem deváté hodiny už vystupujeme na autobusovém nádraží. Po ránu je tu plno lidí, to zrovna potřebujeme. Musíme rychle rozdat co nejvíc letáků vyzývajících ke generální stávce, případně je nalepit na sloupky a kandelábry. Velká část ulice před nádražím je rozkopaná, všude jsou dělníci, ve výkopech i kolem nich. Je chladno, od úst jim stoupá pára. Blížíme se k nim, nabízíme letáky. Někteří ani neodloží krumpáče, jen se na nás rychle podívají a odvracejí zrak. Kolemjdoucí se zastavují a berou si naše nacyklostylované poklady. Většinou je ale jen rychle strčí do kapsy. Mluvit s námi nechce nikdo. Hledáme místa, která bychom polepili. Nakonec poházíme pár letáků kolem výkopů, časem si je někdo jistě vezme. Musíme respektovat, že život tady pořád ještě ovládá poslušnost a anonymita.