Listopadový faul

Jedna z věcí, které pomalu upadají o komunismu právem v zapomnění, je zákaz publikovat režimu nepříjemné poznání. V sociologii například data o míře zaostalosti komunistického Československa ve vzdělávání. V úzkém hrdle nedostatečných míst na gymnáziích nebo v extrémně nízkém podílu vysokoškolsky vzdělaných. Jiná, trochu humorná záležitost bylo zkreslování demografických tabulek Federálním statistickým úřadem, kde se v poměru narozených a zemřelých v různých věkových kohortách muselo ukrýt – tuším – přes čtvrt milionu těch, kteří jaksi z Československa po sovětské okupaci emigrovali. Naučili jsme se zákazy obcházet a data zpracovávali, jen se výsledky nesměly publikovat. To si režimní „vědecké“ časopisy ohlídaly.

Hůř než sociologové na tom byli historici. Ti měli většinu své badatelské materie v pásmu zákazu, ať již se to týkalo meziválečného Československa, domácího či zahraničního odboje, například letců v Anglii nebo jednotek v Africe. Zejména ale politických procesů v padesátých letech, natož vyvraždění polských důstojníků sovětskou NKVD v Katyni. A nešlo jen o utajení či zamlčení. Lhalo se záměrně a vědomě, například o důvodech okupace v roce 1968 a jejích následcích.

Proto byla jednou z významných nabytých svobod po pádu komunismu svoboda bádat o pokřivené historii. Historie se odkrývala a publikovala. Vědecké poznání, které odkrývá, nezamlčuje a kriticky přezkoumává, je páteřní kulturou svobody i demokracie, která poznatky hodnotí a veřejně o nich diskutuje. Znát svou historii a diskutovat o ní je povinnost, nejen právo.

Mimochodem právě na sporu o historické bádání ztroskotal pokus o společnou práci českých a ruských historiků po Zemanově etablování Putina jako „přítele“ v Kremlu. Naproti tomu komise českých a německých historiků velmi pomohla prozkoumání a urovnání našich vztahů v devadesátých letech.