Co by se podle vás muselo stát, abychom v roce 2029 měli platy na úrovni Německa? (Otázka reaguje na prohlášení premiéra Fialy.)

Německé platy v Česku? První myšlenka směřuje k pohádce O dvanácti měsíčkách. Pravděpodobnost, že za čtyři roky budeme mít německé platy, je podobná tomu, že Maruška donese v únoru z lesa jahody. Druhé zamyšlení říká, vlastně proč ne. V historii došlo k tolika zvratům. Nepravděpodobné neznamená nemožné. Kdo by před sedmdesáti lety řekl, že Jižní Korea bude jednou patřit mezi nejvyspělejší ekonomiky světa? Po vymezení možností přichází racionální zhodnocení situace. Má smysl se bavit o mzdách zohledňujících rozdíly v cenách obou zemí (tj. paritu kupní síly). V roce 1995 jsme byli na 40 procentech německých mezd, nyní jsme na 70 procentech. Urazili jsme polovinu cesty k německé úrovni mezd. Za tu dobu rostla ekonomika průměrně tempem 2,2 procenta. Je vám to jasné, jak to tedy je?

Muselo by se stát něco strašného – v Německu. Pokud bychom měli německé platy dohnat přirozenou cestou, tedy růstem ekonomické produktivity v kombinaci s navýšením podílu zaměstnanců na vytvořeném bohatství, trval by tento proces několik dalších desetiletí. Upínat se nelze ani k zázrakům, jako například k objevení obřího naleziště ropy na českém území. Vzhledem k rychlosti tuzemské byrokracie bychom do roku 2029 nestihli ani vyřídit stavební povolení pro první vrt. V tak krátkém čase bychom se tedy s Němci mohli srovnat jedině tak, že by Němci skokově zchudli na naši úroveň. Nemám nic proti tomu, pokud kandidát na příštího premiéra bere snahu o ekonomický růst za své téma, naopak. Bylo by ovšem vhodnější, kdyby nesklouzával do říše pohádek.

V řeči čísel by česká průměrná mzda musela růst o deset bodů ročně rychleji než německá a koruna by musela posílit pod 16 korun za euro. Na první pohled nereálné, ale s potřebnými změnami časem dosažitelné. Klíčem je odvaha k nepopulárním strukturálním reformám: modernizace trhu práce, debyrokratizace, digitalizace, reforma spoření na stáří, podpora znalostní ekonomiky a excelence, změna modelu růstu směrem k vyšší přidané hodnotě a finalizaci výroby. Je třeba zapojit domácí úspory, efektivně investovat a opustit status quo. Společným úsilím státu, byznysu a jednotlivců lze dosáhnout i takto ambiciózních cílů.

Krátkodobé: Výrazné zvýšení minimální mzdy, postupné navázání na minimálně 60 procent mediánu. 
Střednědobé: Zlepšení vztahů tripartity, budování lovebrandu odborů. Bez odborů platy nikdy, ale nikdy nebudou jako v Německu. Růst veřejných platů v klíčových profesích, které jsou ve světovém srovnání podhodnocené (učitelstvo). I na ministerstvech. Bez dobře zaplacených lidí kvalitní strategii rozvoje země nevytvoříme. Dlouhodobé: Jasný plán restrukturalizace ekonomiky (viz digitalizace v Estonsku): investice do školství, výzkumu na univerzitách, např. podpory doktorandů. Podpora vzniku firem přes inkubátory, programy pro podnikatele atd. Není to jen o byrokracii, jak nám cpe Hospodářská komora ČR.