Mýtus z doby klimatických změn

Za vznikem jedné z nejvýznamnějších českých próz nového milénia stála reportáž z konce světa. Jezero Aral vysychá, psalo se v magazínu National Geographic. Článek doprovázely fotografie lodí chátrajících na zkornatělém suchém dně. A v hlavě spisovatelky Bianky Bellové se začal formovat nápad na knihu o chlapci, který ve vysychajícím světě bojuje o vlastní budoucnost. 

Jezero nepřipomínalo nic, co kolem roku 2016 v domácí próze vycházelo. Jiří Hájíček úspěšně završil svou trilogii venkovského neklidu s vychvalovaným románem Dešťová hůl. Emil Hakl experimentoval s milostným románem i s vlastní imaginací – mužskou opuštěnost řešil s pomocí robotické milenky v próze Umina verze. Zuzaně Brabcové posmrtně vyšly Voliéry – vrchol v domácí tradici literární introspekce. V mainstreamu bodovala Třeštíková s Bábovkami a Mornštajnová teprve čekala na svůj hit Hana, který z ní konečně udělá dominantní hlas dalších let. Jinými slovy: domácí próza v roce 2016 vygenerovala pár ambiciózních textů a dost zapomenutelného balastu, ale každopádně zůstávala pevně usazená v časoprostoru současného Česka, případně v jeho nedávné minulosti. Za tu se u nás vždycky získávaly body. 

Jezero Bianky Bellové překvapilo už proto, že opustilo známou krajinu a vydalo se do exoticky působícího světa fiktivního města Boros. Ale nebyl to lákavý pohled. Pustá rovina kolem rychle ustupující vodní plochy jezera, opuštěné paneláky, lidé, kteří lakonicky přihlížejí zkáze. Bába, dědek a dvanáctiletý Nami jako jejich přítěž. Aspoň se nenarodil ochrnutý, jako se to dělo ostatním dětem v kraji. I duši měl relativně zdravou, pošramocenou zatím jen steskem po matce. Právě vzpomínka na ni – spolu s rozpadem chatrné rodiny v Borosu – nakonec Namiho nutí vyrazit na okružní cestu po pustině. Při té se seznamuje se světem, který připomíná vysušenou rybí kostru. Žije se tu bez radosti, bez vize budoucnosti. Zůstala jen rigidní pravidla, která tu zbyla po zmizelém diktátorovi – připomínají ho sochy se vztyčenou rukou mířící do umírající krajiny. A kam pravidla nedosáhnou, vládne násilí. 

Kritici Jezero četli jako iniciační román, ve kterém Nami pátrá po vlastních kořenech i po sexuální dospělosti, nebo jako alegorii na současné Rusko a autoritářské režimy zemí bývalého východního bloku, po kterých zbyly vydrancované krajiny a města plná zlomených lidí. Většina ohlasů se shodla na tom, že Jezero je kompaktně napsaný příběh s hutnou atmosférou. S jazykem se tu šetřilo jako se vzácnou surovinou a vypravěč působil stejně odtažitě a syrově jako většina životem otrávených obyvatel Borosu. O to šťastnější čtenáři mohli být, když se Namimu navzdory všem útrapám podařilo splnit něco, co si vytyčil. Dvanáctiletý hrdina jako protiklad českého literárního chcípáka.