Nemám ráda, když je román jen věšák na teze

Nastal roku 2000 v české literatuře zlom? Dozněla devadesátá léta a přišly nové hlasy i témata, nebo se devadesátky přelily i do nového tisíciletí?  

Nové hlasy rozhodně přišly, ale myslím, že společenský význam devadesátých let nedozněl, jen jejich reflexe se neustále mění. Retro, nostalgie, noirová grotesknost… Moje pamětnická zkušenost tehdejší středoškolské a vysokoškolské studentky se třeba stále brání deziluzivnímu a kritickému postoji, stále je to pro mě období, kdy se neuvěřitelné stávalo skutečností. Pokud se týče literatury, spíše se vyčerpal hlavní étos devadesátých let, jímž byla postmoderní hravost. Když dnes kritika označí knihu za postmoderní manýru nebo relikt postmoderny, myslí to pejorativně. Pro mě je postmoderní vyprávění jednoznačně pozitivní záležitostí, která s sebou nese příběhovost, calvinovskou lehkost, mytičnost, schopnost pojednat vážná témata groteskně. Ironii, která nás chrání před jednoznačnými, definitivními a pohodlnými závěry a tak dále. Odklon od postmoderny nastal jednoznačně s generační obměnou autorů, kritiků a čtenářů. A je to logické – každá generace si s sebou nese svoje témata, otázky a způsoby výpovědi.  

Je součástí téhle proměny i literární kritika? 

Myslím, že ano. Souvisí s tendencemi současné literatury, tedy dejme tomu posledních patnácti let, a s požadavkem části mladší literární kritiky na její angažovanost. Často se opakuje, že osobní je politické a že jakékoli literární gesto je vlastně politickým gestem – i když se spisovatel nebo spisovatelka rozhodne o stavu společnosti mlčet. Postmoderní autoři devadesátých let, mám na mysli Jiřího Kratochvila, Danielu Hodrovou, Vladimíra Macuru, možná i Miloše Urbana, na tohle zdánlivě rezignovali. Ne že by jejich romány nechtěly vypovídat o stavu společnosti, ale společenská výpověď u nich není to primární nebo na první pohled zřejmé. Byť třeba Daniela Hodrová neustále opakovala, že její romány jsou společenské a že ji mrzí, že je tak nikdo nečte. I jejich romány (výrazně třeba Urbanův zelený román Hastrman) jsou reflexí, možná i diagnózou soudobé společnosti, ale nekážou, neagitují. Každopádně nechuť k devadesátkám nebo postmoderně devadesátkového typu je spojená s jinými očekáváními, které do literatury projektujeme, s odlišnými nároky, co literatura má nebo nemá činit. Zároveň bych ale neřekla, že je postmoderna apolitická, jen k tomu přistupuje jinak. A je možné, že je tento způsob už přežitý – i ironického laškování se můžeme přesytit, perspektivismus a relativismus zaměníme za etickou nerozhodnost či lhostejnost – a hledají se jiné cesty.