Opustíš-li mne, nezahyneš

Možná by se národy daly cvičně rozdělit podle toho, zda vyznávají náboženství srdceryvných loučení, nebo slavných návratů. Češi patří do druhé kategorie: nadšeně vítáme zlaté sportovce, v jejichž úspěch jsme příliš nevěřili; po roce 1989 jsme oslavovali navrátivší se emigranty, ale podezřívali ty, kteří s návratem otáleli.

Když Milan Kundera v roce 1975 emigroval, dávno nebyl mladý, ve Francii strávil polovinu života. Stal se nejen francouzským občanem, ale také spisovatelem píšícím primárně francouzsky. A po roce 1989 se do vlasti vracel jen inkognito. Žádné scény na Ruzyni ani dojetí před kamerami.

Jedním z důvodů jeho cest zpět koncem devadesátých let byly i rešerše na román Nevědění tematizující právě návrat z emigrace. „A víš, Sylvie, dneska jsem pochopila: mohla bych s nimi znovu žít, ale pod podmínkou, že všechno, co jsem prožila s tebou, s vámi, s Francouzi, slavnostně položím na oltář vlasti a zapálím to,“ říká své francouzské přítelkyni česká emigrantka Irena, hlavní ženská postava knihy.

Nevědění poprvé vyšlo v roce 2000 ve španělštině, o tři roky později francouzsky a v roce 2021 česky jako osmnáctý svazek autorova díla v Atlantisu. Prvními byly v roce 1991 Žert a Směšné lásky. Za těch 30 let proběhlo v českém kulturním ringu několik kol pěstních soubojů o Kunderu, bohatých na intelektuální háky i unavené klinče.