Dospíváme celý život

Jak se cítí dnešní náctiletí, zprostředkovávají romány Petry Soukupové, knihy Lidmily Kábrtové nebo Petry Dvořákové. Všechny se dokážou mistrně zaměřit na jedno – často palčivé, či dokonce tabuizované – téma, které zasahuje děti i rodiče. V próze debutující absolventka JAMU Dorota Ambrožová jde dál: nabízí více rovin a zkoumá mnohovrstevnaté prožívání každodennosti dospívající dívky.

Její Poslední léto lze číst jako milostný příběh dospívající dívky, která se zamiluje do o osmnáct let staršího souseda doktora, jako srdcervoucí i přesnou analýzu vztahu matky a dcery, ale také jako kritiku zdejšího školského systému či vhled do toho, jak u nás nepříliš dobře funguje péče o duševní zdraví dospívajících. Zrale a s odstupem, přesto cituplně popisuje autorka léta dospívání divoké, drzé, provokující a zároveň nejisté Hany, jež ohledává vlastní sexualitu, zažívá potřebu objevit vyšší smysl toho, co dělá, je vystavena smrti blízkých, chce si nastavovat hranice a prožívá generační střety i pokrytectví. 

V souladu s názvem se příběh vždy soustředí do letních měsíců, které jsou často literárním dějištěm proměn v dospívání či zrání, jež se dějí pod zdánlivě poklidným povrchem. Poprvé se s rozpolcenou hrdinkou setkáváme, když je jí patnáct, a následující čtyři roky sledujeme její vývoj. Kniha začíná krátkými kapitolami, úsečným proudem slov, kdy je psaní Ambrožové často naštvané a vulgární: „Sedím v koruně mohutné třešně, která nám roste před domem, a čekám na doktora. Dostala jsem za úkol očesat košík, ale seru na to.“ S přibývajícími lety hlavní postavy se pak prohlubuje i způsob vyprávění, které vygraduje v introspektivní, zahloubané a prokreslené příběhy. Ale ani tehdy příběh neztrácí energii. 

Jestli se Poslední léto liší ještě něčím, je to právě civilní, uvěřitelný a zároveň bohatý jazyk, jímž Ambrožová vykresluje Haninu psychologii. Ač nejde o autobiografii, jako by ho sama žila a užívala, spíš než odposlechla nebo vytvořila. Kniha psaná ich-formou připomíná i rozevlátost vypravěče ze Salingerova románu Kdo chytá v žitě, tohoto autora ostatně hrdinka čte a zmiňuje spolu s dalšími tituly. „Moje vlastní dospívání bylo o dost klidnější, turbulence se děly uvnitř,“ říká spisovatelka o sobě a své hrdince v podcastu Lit Radia Wave. A zprostředkovává tak, jak Poslední léto číst. Můžeme v něm nahlédnout tam, kam nás málokdo pustí – do hlavy dospívajícího člověka. Stejně jako řada jeho vrstevníků na nás může působit místy až nepříjemně, sebejistě a tak, že ho nic nerozhází, přitom může kypět vztekem, smutkem, radostí i pochybnostmi.