Vlak je nacpaný k prasknutí. Linky Praha–Přemyšl–Kyjev už nejezdí tak často jako na začátku války, místenky jsou často vyprodané týdny dopředu. Když nás žlutý RegioJet po noční jízdě vysadí ráno na polské přestupní stanici, začíná první problém. Ženy, děti a důchodci zápasí v mraze na zasněženém peronu s těžkými kufry, taškami a kočárky. Pak je čekají dlouhé kluzké schody do podchodu. Mnozí nechávají věci nahoře, vedou malé děti i důchodce opatrně dolů a pak se vracejí pro zavazadla. Je skoro zázrak, že se tady nikdo nezraní.
Polská pasová kontrola pro vlak do Kyjeva se odbývá už tady, v domku nedaleko nástupiště č. 5. Pohraničníky dav lidí z pražského vlaku moc nevzrušuje, dlouhá fronta stojí skoro hodinu na mraze před budovou, postupuje jen velmi pomalu. Ptám se starší paní i její dcery nervózně, zda je to i po téměř dvou letech od ruské invaze běžné a zda na nás rychlík do Kyjeva počká, když už měl dávno odjet. Odpovídají mi odevzdaným přitakáním. Fronty jsou tady podle nich téměř vždy, často i dvouhodinové, takže dnes máme vlastně štěstí.
Ve vagonu č. 3 směr Kyjev nás pro jistotu přepočítává průvodčí: „Ve voze jste tedy všichni Ukrajinci kromě jednoho cizince, Čecha?“ Zkoumavým pohledem si mě prohlédnou snad všichni spolucestující. Celodenní cesta do Kyjeva je úmorná. Na obrazovkách nad hlavami běží reklama „Tohle je i tvoje vítězná bitva“ s dětským animovaným seriálem Tlapková patrola.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
