Lepší než FBI? Vtahující seriál vykresluje, jak se v Československu chytal sériový vrah

Událost týdne

Tři oscarové nominace za V žáru noci, Šumaře na střeše a Pod vlivem úplňku. Spolupráce se Sidneym Poitierem i Cher. Elegantní pohyb mezi vážnými a odlehčenými žánry. Spor se Spikem Leem nad snímkem o Malcolmu X, jestli smí běloch točit o černošské zkušenosti. Organizování grilování během festivalu v Torontu v roli zakladatele Kanadského filmového centra. Tohle všechno padlo v nekrolozích režiséra Normana Jewisona, který zemřel 20. ledna ve věku 97 let. Jedna věc ale nezazněla: že byl rodák z Toronta svého času oblíbeným hollywoodským režisérem dokonce i u československých komunistů.

Ne že by si jeho filmy soudruzi pouštěli potají doma. I když ani to není u těch zábavnějších a méně sociálně kritických jako Případ Thomase Crowna vyloučené. Jewison se každopádně stal od šedesátých do osmdesátých let spolu s Henrym Fondou tváří pokrokového levicového, u nás tudíž ideologicky přijatelného Hollywoodu. Jeho filmy cestovaly za železnou oponu a několikrát se promítaly i na karlovarském festivalu. V roce 1968 se tu mimo soutěž uváděla jeho kritika rasismu V žáru noci a Jewison přijel i osobně. V roce 1980 už jeho …a spravedlnost pro všechny soutěžila, stejně jako o šest let později Anežka boží.

Komunisté získali atraktivní snímky, aniž by si zadali. V Jewisonovi viděli ideového spřízněnce: v kritice rasismu i společenské nespravedlnosti, což platilo pro odborářskou P.Ě.S.T. Jeho studenoválečná komedie Rusové přicházejí! Rusové přicházejí! přitom ještě v roce 1966 ukázala hranici ideologického rozdělení obou táborů. Producent chtěl satiru na americkou studenoválečnou hysterii přihlásit do soutěže, ale komunisté ji paradoxně považovali kvůli detailu, postavě opilého sovětského vojáka, za ideově nebezpečnou. Jewisonův snímek tak v onom roce dostal nálepku nežádoucího festivalového filmu stejně jako O slavnosti a hostech Jana Němce.

Dva Jewisonovy filmy prošly za normalizace až do kin. V žáru noci mohli tuzemští diváci vidět v roce 1971 a Al Pacinův ve Varech oceněný výkon v ...a spravedlnost pro všechny o jedenáct let později. Jindřiška Bláhová

Album týdne

Kdyby to člověk nevěděl, nejspíš by podle energických melodií a nepoddajných vokálů nepoznal, že novinka kapely Sleater-Kinney vznikla pod dojmem nečekané osobní tragédie a následného truchlení. Deska Little Rope se kytaristce a zpěvačce Carrie Brownstein stala záchranným lanem krátce poté, co jí zemřeli matka a nevlastní otec při automobilové nehodě na dovolené v Itálii. Tak jako během dospívání jí i tentokrát hra na kytaru pomohla obsáhnout emoce, jež nedokázala artikulovat. A jak řekla v rozhovoru pro AP, potřebovala zase slyšet zpěv spoluhráčky Corin Tucker, aby jí dodal sílu.

Jedna z aktuálně nejvytrvalejších kapel zrozená z okruhu devadesátkového hnutí riot grrrl na jedenáctém albu pokračuje v kurzu, který si Tucker s Brownstein nastavily na předchozím postpandemickém Path of Wellness (2021). Znovu je tu prostor pro syntetické zvuky a popové nápěvy, jež kontrastují s punkovějšími začátky, zároveň však není vyznění Little Rope tak konejšivé. Album smutku spíš vzdoruje, než aby se mu poddávalo. A nebyly by to Sleater-Kinney, aby jako vždy nedokázaly vynalézavě propojit osobní rovinu s celospolečenskou.

„Peklo nezná obavy, peklo nemá minulost. Peklo je jen ukazatel směru, když se vydáš určitou cestou,“ zpívá Tucker v úvodní burácivé skladbě Hell o banalitě zla a utrpení. Singl Say It Like You Mean It tematizuje neukončený dialog, který přerušila smrt. Od těchto témat se Sleater-Kinney záhy odkloní, aby – tak jako v každé fázi kariéry – glosovaly, co znamená být ženou ve Spojených státech. Finální Untidy Creature je přímou reakcí na zpátečnické rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe vs. Wade, které se týkalo zákazu interrupce ve Spojených státech.

Little Rope na politické i osobní události reaguje snahou zahojit se, přijmout pomoc od blízké osoby a uvědomit si, že všechno nebude hned, všechno chce svůj čas. „Vstanu a napíšu si seznam věcí, které udělám, až mi bude dobře,“ zní ve skladbě Don’t Feel Right. „Budu číst víc básní a vysadím půlku léků. Budu se oblékat adekvátně svému věku a zavolám zpět přátelům. Teď ale ještě nevycházím. Mám svou bolest, své temné mraky.“ Pavel Turek