Můj jeden den

Únava. Snažím se otevřít víčka. V hlavě mi zvoní nejen budík, ale také všechny obavy z dnešního dne. Zachumlaná v peřině vystrčím jednu nohu na studenou podlahu. Tak to teda ne. Natáhnu si teplé ponožky a opouštím pohodlí postele. Roztáhnu závěsy, ale slunce se ještě schovává. Po oblékání, ranní hygieně, skořicové ovesné kaši s banánem a hrnkem bylinkového čaje vyjdu na autobus. Obloze je k pláči. Mlha, šero, zima a kapky deště. Nevadí mi to, dokonce se i pousměju. Můžu si do sluchátek pustit svůj „gloomy morning playlist“. Žbluňk. Šlápnu do kaluže. Mám mokré conversky a lem džínů. Zanechávám za sebou jemné stopy. S výdechem se mi před pusou objeví obláček páry. Za chvíli se vytratí doztracena. Autobus je přeplněný, a tak se mačkám u zamlžených dveří. Někdo na ně nakreslil srdíčko. Dva lidé se přes uličku drží za ruce a v projíždějícím autě se na mě usměje malá holčička. Huňatý svetr mi hřeje duši a jenom konečky prstů mám zmrzlé. Svírám v nich sešit dějepisu na dnešní test. Stres už ve mně víří.

 Ve škole se nejprve snažím soustředit na matematiku, ale myšlenky mi ubíhají k textům písniček a oči mi utíkají od tabule k oknu s výhledem na stromy v mlze. Přestávka. Ze tříd se vyhrnou davy studentů. Zrzavé vlasy. Pihovaté tváře. Džíny ze sekáče. Dva copánky tmavých kudrnatých vlasů zapletené růžovou mašličkou. Vínový svetr. Červeně nalakované nehty. Tričko s nápisem New York. Úsměv rovnátek s modrými gumičkami. Smích, šepot, křik. Na konci chodby zpozoruji objetí dvou starších studentů. Dívka má zabořený obličej do ramene kluka. Poponese ji o kus dál do stínu sloupu, kde je větší klid. Jemné pohlazení zad, polibek na čelo a obličej starosti.

 Hodina dějepisu. Dojdu k učebně 204. Rychle si vybalím učebnice a otevřu sešit. Strach ze selhání se na mně už podepisuje. Snažím se zůstat klidná, ale ještě víc začnu zmatkovat. Test leží na lavici přede mnou. Popadnu propisku a začnu psát. S každou zodpovězenou otázkou se moje hladina stresu snižuje. S klidnou myslí položím propisku a zkontroluji si test asi pětkrát za sebou. Testy odevzdáme a já konečně vydechnu.