Neviděli jste naši dceru? 

21. prosinec 2023

...

Předvánoční den, poslední den v práci, od zítřka můžeme slavit Vánoce. Z domova se všichni rozcházíme za svými povinnostmi. Terezka s sebou do školy nese krabičku s cukrovím.

15.05. Čtu na Messengeru zprávu, kterou poslala ve 12.35: Napíšeš mi recept na marcipánové pacičky?

Usměju se. Někomu ze třídy chutnalo cukroví.

15.10. Automaticky se podívám do mobilu na internet. V hlavních zprávách se objevil titulek: Na filozofické fakultě se střílí.

Trhnu sebou. Terezka studuje na filozofické fakultě. 

Jdu za manželem do pracovny. 

„Na filozofické fakultě se střílí,“ říkám.

„Cože?“ vytrhnu ho z práce. „To nic neznamená, Terezka je určitě v pořádku,“ říká automaticky. „Zkoušelas jí volat?“

„Ne, zavolám jí.“

15.33. Volám, nezvedá telefon.

15.34. Píšu SMS: Jsi v pořádku? Teri, ozvi se! Prosím.

15.38. Píšu další SMS: Teri, kde jsi.

„Neozývá se,“ říkám.  

„To ještě nic neznamená,“ uklidňuje mě manžel.

I on si na počítači otevře zpravodajství. Zprávy o střelbě na filozofické fakultě přibývají jedna za druhou. Vidíme studenty sedící na ochozech, záběry střelce…  Je to nereálné. Podobné události jsme viděli ve zpravodajství kolikrát, z jiných zemí. Netýkají se nás, ten mechanismus vnímání zpravodajství je v nás i teď. Zprávy zaplavující internet jsou stále neskutečné, jako by se odehrávaly v jiné realitě.

Přichází syn.

„Na filozofické fakultě se střílí. Je tam Terezka,“ říkám.

„No, ty vole.“

Na mobilu mi začínají naskakovat zprávy v pracovní WhatsApp skupině.

15.44. VCH: Ahoj, nedobrá zpráva. Na filozofické fakultě se střílí. Jsou prý mrtví.

15.45. VCH: Syn tam jel se sanitkou. Je to pravda.

Napadá mě, že jsem měla od půl sedmé večer vést na Vysoké škole kreativní komunikace seminář Kultury mluveného projevu. Ještě si myslím, že tam pojedu, až se Terezka ozve. Znovu se zadívám na zpravodajství. Volám tajemníkovi Literární akademie, že mám dceru na filozofické fakultě, nemohu odučit dnešní seminář. Telefonuji manažerce pro studijní záležitosti, prosím ji, ať dá vědět studentům, že nemohu do školy přijet, už brečím.

WhatsApp, pracovní skupina.

16.00. PK: Koukám na ČT24, je to šílený.

16.00. VCH: Syn stojí se sanitkou na mostě.

16.00. JÁ: Mám tam dcerku. Modlete se, ať to dá. Nemáme od ní zprávy.

Chat zaplavují zprávy: Držím palce. Bože, to je šílený! Dej vědět.

16.03. VH: Už píší, že střelec byl eliminován.

Zvedá se mi žaludek.

16.08. JU: Dori, ke komu se uvnitř dostaly zprávy, plní pokyny – ztlumit telefony, nevolat, zhasnout.

Ano, ano, přesvědčuji se. Nemůže telefonovat, nemůže se s námi spojit. Představuji si, že je někde s ostatními studenty, bojí se, ale je v pořádku. 

Ve zpravodajství vidíme záběry, ve kterých jdou evakuovaní studenti od budovy filozofické fakulty, jeden za druhým, ruce položené na ramenou toho, který jde před nimi.

„Je tam, je tam…  vidíte, Terezka, vypadá jako Terezka, určitě je to Terezka,“ zahlédli jsme v řadě dívku v dlouhém kabátě s dlouhými vlasy, hlavu skloněnou.

„Je to ona, určitě je to ona.“

Postava, kterou sledujeme, zašla za policistu.

„Stoupl si tam, nevidím na ni…“ 

Vracíme záběr, zastavujeme ho. 

„Je to ona, určitě je to ona,“ ubezpečujeme se. 

„Je menší než student před ní,“ svěsíme ramena. „Není to ona, Terezka by byla vyšší.“

Pocit, že ji evakuovali s ostatními studenty, v nás ale zůstává.

16.30. Titulek ve zpravodajství: „Na místě dnešní střelby na filozofické fakultě je několik mrtvých a desítky zraněných. Zranění jsou závažná, střední i lehká…“

Nemáme Terezku, nevíme, kde je.

„Co budeme dělat? Co můžeme dělat?“