Krásné narozeniny! 

Je podzimní odpoledne, usedám na své místo v „kanceláři na kolejích“. Během návratu ze služební cesty hodlám vyřídit e-maily, které se mi nakupily v průběhu dne. Čeká mě ale nemilé překvapení v podobě nefunkčního internetového připojení. Aspoň si napíšu pár poznámek off-line. Zítra mě, kromě pracovních povinností, čeká oslava narozenin.

Teda, 44. To už je pořádnej věk, běží mi hlavou. Ještě musím vydržet čtyři roky a dožiju se toho, co mamka… Či tu budu do devadesáti po vzoru pratety? Kdoví? Budu žít taky pořád ve stejném domě, obklopena rodinou a malými dětmi?

Nakonec notebook zavírám a otevírám Respekt, který mi nabídla posádka vlaku. Zaujme mě reportáž paní reportérky Svobodové o situaci ohledně domova pro seniory v Horní Lidči. Při pročítání argumentů místních občanů proti stavbě zařízení v blízkosti školy se mi chce nahlas smát – a po chvíli zase brečet.

Jako jeden z argumentů místní uvádějí, že by dětem vadil pohled na staré nemocné lidi. Přemýšlím, jestli mně někdy vadila přítomnost stáří a umírání. Odmalička jsem byla se starší generací pratetiček v kontaktu, stejně jako později moje děti. Pravidelně jsem je navštěvovala a s jednou pratetou i žila ve společné domácnosti. Nespočet hodin jsem strávila na návštěvách u nich doma, kde to zvláštně, starodávně vonělo. A taky jsem nespočet hodin strávila na hřbitovech a na pohřbech. Nemyslím, že bych utrpěla nějakou újmu. Stáří a smrt byly a jsou přirozenou součástí koloběhu (nejen mého) života.