Poustevník na výdeších

Jaromír Kuckav měl už delší dobu podezření, že je ve skutečnosti Bohem. Nasvědčovala tomu řada znamení: třeba dokud měl zavřené oči, svět neexistoval, a uměl ho stvořit pouhým zvednutím očních víček. Rovněž dovedl při chůzi posunovat krajinou opačným směrem nebo silou vůle vytahovat ze zatáček automobily, ba i tramvaje.

Naproti tomu jej dovedli vyvést z bohorovnosti zcela lidští obyvatelé starého činžáku, kde Kuckav bydlel. Například manželé Bargovi, sousedé z přízemí, kteří mu pravidelně vykrádali tašku s nákupem, jakmile ji zapomněl za dveřmi na chodbě, což se mu stávalo poměrně často. Nebo paní Zadeková ze druhého patra, s níž se občas potkával u domovních dveří:

„Mistře, nemohl byste mé dceři napsat písničku k táboráku? Ona je totiž u skautů, tak že by se tam blejskla.“

„Já jsem umělec, paní Zadeková, umělec elektromponista, skládám ruchy doprovázející jízdu elektromobilů, a ne halekačky k táborovému ohni. Elektřina totiž jen tiše bzučí a řidiči potřebují slyšet motor. A taky chodci, aby se nenechali přejet.“