Řízek je jedno z nejnudnějších jídel
S michelinským kuchařem a hvězdou vídeňské gastroscény Lukasem Mrazem o rakouské kultuře jídla, emocích ve vaření a o tom, jak Instagram obral život o momenty překvapení
Jsme ve Vídni, proto si neodpustím otázku na vaše příjmení Mraz. Máte české předky?
Nikdy jsem po nich nepátral. Vím, že tohle příjmení má slovanský základ a má cosi společného s chladem. Kam až moje paměť sahá, tak všichni pradědové pocházeli z Rakouska. Ale rodokmen jsme si nikdy nevedli, jsme dělnická rodina. A od pohledu spíš vypadám jako nějaký Seveřan.
Je-li řeč o dělnickém původu, restaurace Mraz und Sohn je otevřená už přes 35 let. Založil ji váš děda s vaším otcem, ale rozhodně ne jako nóbl podnik. Byl to typický vídeňský beisl neboli lokál. Kdy přišly ambice přeměnit ho na něco luxusnějšího?


Prvních pět let děda s tátou vařili obyčejná rakouská jídla a strašně se jim nedařilo. Tehdy mého otce ze zoufalství napadlo, že musí něco vymyslet. Něco, co by k nim, do téhle od centra vzdálené čtvrti, přitáhlo novou klientelu. Dneska by se tomu řeklo koncept, tehdy to byla čirá strategie přežití, ke které na úvod patřily látkové ubrousky. V roce 1995 pak přišel první pochvalný článek v novinách, který měl značný vliv – a to byl okamžik, kdy se věci daly do pohybu. Byl za tím především drajv mého otce, který rád experimentoval. V tom pak vychovával mě i bratra.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu