Sofie

Závan silného větru rozrazí okno dokořán. Sofie schová hlavu pod deku. Je tak měkká a teplá! Dárek od bratra. Posadí se, aby zkontrolovala obraz za oknem, který jí každý den nabízí novou scenerii. Nebe hraje krásnými barvami. Rozbřesk s nadějí, že dnes snad bude lépe než včera. Opře se o pelest, usměje se, ale pohyb jí připomene, že ještě nemá vyhráno. Je jí zima a bolí ji každý kousek těla. Musí to rozhýbat. Ještě by chtěla spát, ale déle už v posteli nevydrží.

„Dobré ráno, Tefitty, máš hlad?“ přivítá se se svou kočkou, která ji provází od začátku léčby. Ta se jí s nadšením, že už je vzhůru, otře o nohu. Oběma je hned lépe.

Vejde do koupelny a snaží se ignorovat tu osobu, která se mihla před zrcadlem. Nepoznává se. Ten odraz je někdo úplně jiný.

„Jsi hnusná, plešatá stvůra!“ vnitřní hlas je tak silný, že si dokáže najít cestu ven a stane se z něj šepot… spíše sykot, který se prodere skrz zuby. Sofie s tím obrazem nechce nic mít. Není to ona, je to něco v ní. Ona je přece ta klidná, usměvavá… Už se cítí lépe, tak proč tak nevypadá?! Přepadne ji vztek na sebe samu. Chrstne kapky ledové vody té osobě naproti do obličeje. Tefitty skočí na umyvadlo a natáhne se k Sofii, aby jí sdělila, že ji miluje takovou, jaká je. Sofie cítí tu sílu, která ji po celou dobu léčí. Vezme kočku do náruče a odnese do kuchyně k misce.