Vstup do baru

Člověk si většinou nepamatuje vlastní narození, já ano.

Zdál se mi tehdy zvláštní sen. Sen o podivuhodném světle, které jako by bylo živé. Blížilo se z veliké dálky, a když už bylo skoro u mě, dostal jsem strach a probudil se.

Bylo dávno po poledni. Hlavou mi probleskovala ukrutná bolest, ale jinak v ní bylo docela prázdno. Ani památky po jediném slůvku či vzpomínce. Ležel jsem na zemi v malé ohrádce za tmavým dřevěným domem. Na jeho střeše se otáčel malý větrník a každé zamletí provázel vrznutím.

Všechno mě bolelo. Ústa jsem měl vyschlá a táhlo z nich po chlastu, tělo plné podlitin popálené od slunečních paprsků. Když jsem se dotkl vlasů, prsty drolily zaschlé krevní bahno. Nejdřív jsem si sedl, pak vstal, udělal pár nejistých kroků a zadíval se na svůj stín, který se táhl zpět na zrudlý prach místa probuzení.