Poslední roky života okupovala myšlenky Rolanda Barthese smrt. Otřásl s ním odchod matky, se kterou byl osudově svázán, vychovávala ho jako vdova a její péče mu umožňovala věnovat se psaní. Jednoho listopadového večera se francouzský filozof (1915–1980) probíral pozůstalostí v bytě, kde s ní trávil poslední měsíce jejího života. Uspořádával a prohlížel si její fotografie, přičemž tak mimoděk vznikly podklady k jednomu z jeho nejslavnějších knižních esejů Světlá komora. Poznámka k fotografii.
Úvaha, v níž se prolíná magie fotografie s magií paměti i provázanost fotografie se smrtí, se tak dá zároveň číst coby dopis zesnulé matce. Celou jednu část věnuje jejímu snímku v zimní zahradě, ve kterém skrze truchlení objevil esenci fotografie. Čtenáři však portrét neukáže a zavádí tu pojem punctum jako něco bolestivého, jedinečného, nezobecnitelného. Šíp, který jednoho zasáhne, a druhého nikoli.
Esej byl i jeho poslední knihou; vyšel v roce 1980 a ve stejném roce Barthese srazila dodávka s prádlem, když se vracel z večeře s budoucím prezidentem Mitterrandem. Téměř třicet let se pak čekalo, než se veřejnost dozvěděla o existenci dalších textů, které Barthes psal každý den modrým inkoustovým perem na lístky papíru. Začal už noc po matčině smrti, 26. října 1977.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
