0:00
0:00
Jeden den v životě4. 2. 20243 minuty

No, není to krásné?

Ema Banghová, 14 let

Nechceme, zatraceně nechceme, ale člověk se nakonec musí přemoci. Každé ráno jako by bylo stejné, možná jen rychlejší a rychlejší. Co říci, žijeme v rychlé době. S očima úpěnlivě zavřenýma se pomalinku posadím, schoulená, schovaná sama do svého těla. Poškrábu se na hrbatých zádech a na chvilku se narovnám, ale to mi nikdy moc dlouho nevydrží. Pořád trochu slepá, trochu hluchá, znecitlivělá a stále polospící beru ze židle přehozené oblečení, nemám sílu, oblékám si to co včera. Trochu času strávím v koupelně přesvědčováním té holky v zrcadle, že se nemusí strachovat, že je to jen tím nechutným brzkým ránem, že kruhy pod očima časem zmizí. Rozsvítím na chodbě, abych se nemusela bát projít tmou až do kuchyně, ale rychle zase zhasnu, abych nikoho neprobudila. Vařím vodu, vytáhnu stejný pytlík čaje jako včera, jako předevčírem. Moje maminka vstane, dám jí pusu na rozloučenou a seběhnu dunivé schody. Sednu si na studenou kachlíkovou podlahu, abych si nazula boty. A když otevřu dveře, nahrne se ke mně chlad, vlezlá strohá zima. Utahuju šálu. Oprátka. Venku tma, prázdná a osamělá ulice, po které ledový vítr žene suché nahnědlé listí. To všechno mi vmete do obličeje, jakoby zaslouženě.

Utíkám tichem, ještě neprobuzeným malátným světem. V autobuse, namačkáni jako krysy v kanále, všichni mlčíme. Vždyť není co říci, na to bude ještě celý den. Metro mi ujede, takže netrpělivě čekám na další a zdá se to jako věčnost. Ve špinavém ušmudlaném voze se horlivě snažím zachránit si na poslední chvíli kůži, ale nikdy to pořádně k ničemu nebylo. Vymrzlá pak nastoupím do tramvaje. To nejlepší, co se může stát, je, když zapnou topení a já si na něj můžu položit studené nohy.

Škola je dlouhá, někdy mám pocit, že se v ní stárne dvakrát tak rychleji. Je ráno a to malé dítě, nevinnost a radost v čisté podobě, vchází natěšeně do budovy všeho nového. Je pozdní odpoledne, vychází vrásčitý a unavený student. Zrnité nebe v kontrastu s ostrými siluetami jasných rysů a tvarů se ublíženě šklebí – na mě? Nebo já na něj?

↓ INZERCE

Na nástupišti zahlédnu starou známou tvář, vylekaně zabořím oči do země. Nejsem tady. Nejsem. Fascinují mě ty dlouhé hubené nitky drátů, které se pohybem metra mění rychlostí na pouhé linie, až z nich jsou prosté šmouhy. Industriální iluze.  Vidím se v tmavém odraze, snad jako by to byl jen klam. Upřeně se dívám do vlastních očí. Upravuji si vlasy. Někdy mi přijde, že v  tom šelestění lidí kolem zaniká to podstatné. Hodiny pak posedávám v nějaké kavárně. Vždycky sedím na tom samém místě, popíjím stejný čaj a studuju. Znám skladby, které tu hrají, nazpaměť. A někdy, někdy, když je čas, se na okamžik zastavím a pozoruji to vše, co je kolem.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc