Vyhraje bobkový list, semafor, či podržtaška?

Povolební Slovensko má za sebou prvních sto dní vlády Roberta Fica a jeho kabinetu, sedm masových protestů v ulicích slovenských měst, na nichž se proti činům vlády bouří občané, a v této rozcitlivělé atmosféře se minulý týden zároveň stalo opět Slovenskem předvolebním. Slováci se ve čtvrtek definitivně dozvěděli jména jedenácti lidí, všichni jsou to muži, z nichž půjdou poslední březnový pátek v prvním kole vybírat, kdo se po končící prezidentce Zuzaně Čaputové ujme prezidentského úřadu. V čele seznamu jsou dva hlavní favorité, kteří podle dosavadních průzkumů postoupí do druhého kola prezidentské volby: předseda koaliční strany Hlas a předseda parlamentu Peter Pellegrini a za ním v těsném závěsu, pokulhávající podle dosavadních průzkumů o dva procentní body, nestraník, diplomat a bývalý ministr zahraničí Ivan Korčok. Toho prvního by účastníci protestů proti současné vládě vypískali, kdyby mezi ně přišel, toho druhého by mezi sebou uvítali. Další lidé v hluboce rozděleném Slovensku, kteří na náměstí protestovat nechodí, to mají s náklonností k oběma favoritům přesně naopak. A na seznamu je i pár jmen, která mohou s výběrem prezidenta u našich východních sousedů zamíchat. 

Co je to vlastenec

Multifunkční sál v centru Nitry je plný lidí, na Ivana Korčoka se jich přišlo minulé pondělí podívat několik stovek. Kandidaturu ohlásil už koncem letních prázdnin, a než vyrazil mezi občany, dostal podle odhadu některých marketinkových expertů nálepku příliš uhlazeného diplomata na to, aby lidi ve větší míře zaujal a zapůsobil na ně jako „silný lídr“. Uhlazeně Ivan Korčok skutečně na pódiu v Nitře vypadá: šedovlasý vysoký muž s řezanou tváří v šik brýlích a dobře padnoucím saku na prahu šedesátky lidem vypráví o svém životě: jak hrál v mládí volejbal, že jeho tatínek jezdil se sanitkou a maminka byla zdravotní sestra, jak je už 36 let šťastně ženatý a jeho žena, vystudovaná ekonomka, jak je spokojená ve svém povolání asistentky učitele, protože se teď může sama realizovat – velkou část života mu stála po boku v jeho diplomatických službách a starala se o rodinu a jejich dva syny, teď už dávno dospělé.

Vypráví, že před rokem 1989 s manželkou uvažovali o emigraci, protože nechtěli žít v tak depresivním režimu, jak studoval nejdříve na vysoké škole ekonomii a pak postgraduál v oblasti mezinárodních vztahů a jak pak od vzniku samostatného Slovenska působil na ministerstvu zahraničí a v různých pozicích a diplomatických misích – v Německu, Americe, Bruselu; vyjednával vstup Slovenska do NATO a v roce 2020 přijal od liberální strany Svoboda a Solidarita nabídku stát se ministrem zahraničí. Když se pak zvedá z křesílka umístěného pod volebními nápisy „Na cestě, která spojuje Slovensko“ a „Spolupráce. Slušnost. Služba vlasti“ a vydává se na kraj pódia odpovídat na dotazy z publika, je jasné, že se marketingoví experti spletli: energicky popochází po pódiu, hledí tázajícím do očí a vtahuje je do rozhovoru, působí živě, mluví rozhodně. 

Občas tu v publiku zašumí přezdívka, která se na Slovensku ujala pro jeho konkurenta Pellegriniho – že Korčok není jako ta „Ficova podržtaška“. Pellegrini nelichotivé alias získal po volbách, když navzdory opakovanému tvrzení, že nebude dělat Ficovi podržtašku, nakonec utvořil s jeho konspirační partají Smer a národoveckými dezinformátory ze Slovenské národní strany koalici, i když na něj ve vládě nezbylo místo. Ivan Korčok ale protivníkovu přezdívku v Nitře neříká. „Cokoli se stane, určitě se nenechám vyprovokovat k tomu, abych ho nekonfrontoval s respektem,“ říká lidem Korčok. 

Ostře však kritizuje Pellegriniho politické kroky ve vládě, která podle něj „neustále rozeštvává společnost a přikládá pod kotel“, a zastavuje se u Ficem často opakovaného slova „vlastenectví“. „Nechali jsme si vlastenectví ukrást těmi, kdo si z toho udělali politické živnosti. Vlastenectví neznamená dívat se na vlastní historii přes růžový filtr, měli bychom kromě připomínek Slovenského národního povstání mluvit i o tom, že jsme v důležitých historických chvílích selhali. Vždyť jsme šedesát tisíc spoluobčanů poslali na smrt,“ říká v připomínce slovenských Židů vypravených Tisovým fašistickým státem do koncentračních táborů.

Řeč se samozřejmě stočí k válce na Ukrajině, jejíž téma na Slovensku minulý týden hodně rezonovalo. Fico prohlásil, že „v Kyjevě žádná válka není“, a Pellegrini pak při návštěvě Bruselu nesměle vysvětloval, že to tak pan premiér nemyslel, že je jasné, že tam čas od času nějaká raketa spadne. „Pojedete do Kyjeva, když se stanete prezidentem?“ dostává Korčok otázku z publika. „Ano,“ odpoví a dodá, že Rusko je agresor. „To, že představitelé současné vlády a konkrétně Smeru se snaží vytvořit obraz, jako bychom byli my Slováci už úplně bezcitní, to mě trápí. Jako by to bylo už opravdu tak, že když předseda vlády říká, že si za to Ukrajinci můžou sami a že Ukrajině vládnou fašisti, tak jako by ve slovenských srdcích zavládl chlad. Oni ale neměli nikdy v parlamentu tolik fašistů, jako jsme měli donedávna my,“ říká Korčok. „Ale, dámy a pánové, Slovensko není tak bezcitné, abychom dokázali mávnout rukou nad tím, že ruské rakety střílejí do škol a nemocnic. To tito bezcitní političtí cynici z nás vytvářejí někoho, kdo nejsme.“