Knihy Jozefa Kariky se opakovaně dostaly do jedné z největších domácích knižních marketingových akcí, do Velkého knižního čtvrtku. Paradoxní je, že se tento průlom nepovedl díky ambiciózním thrillerům, v nichž reflektuje divoké devadesátky, ale hororové linii jeho románové tvorby. Ta začala knihou Strach, kde důsledně hororovou optikou nahlédl rodný Ružomberok a především nad ním se tyčící horu Čebrať. Jednalo se o svého druhu komornější verzi Kingova slavného románu To: hrdina se po letech vrací do města, kde vyrůstal a kde se v pravidelných cyklech (oproti Kingově klasice v zimních měsících) dějí brutální věci.
V dalších knihách však přešel Karika spíše ke svérázné verzi kosmického hororu, kde nadpřirozená hrozba útočí na samý základ lidské osobnosti a naši schopnost rozlišit realitu, sny a halucinace a sebeklam. Úhly se stávaly čím dál neeuklidovštější, vypravěč nespolehlivější – ale zároveň také předvídatelnější. Karikovi hrdinové, kteří postupně prozkoumávali nejrůznější zákoutí Slovenska, do nichž by po přečtení knih vyrazil (nejen v zimě) jen naprostý idiot, v podstatě vždycky prošli stejným charakterovým zlomem.
Tedy až do předloni vydané dvojsbírky povídek Hlad/Žízeň. Tam Karika začal řadu svých příběhů propojovat do soudržného a vnitřně provázaného univerza. Prohloubil vizi bytostí z jiné roviny existence a vnímání, které si se svými lidskými oběťmi zlomyslně hrají. A paradoxně náhle mohl nabídnout mnohem rozmanitější postavy, dokonce i z jiných historických epoch. Ružomberok (a v menší míře třeba pohoří Tribeč) se tak stal jakýmsi ohniskem průlomu cizosti do našeho světa.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
