Hororová hlubina nad Ružomberkem

Knihy Jozefa Kariky se opakovaně dostaly do jedné z největších domácích knižních marketingových akcí, do Velkého knižního čtvrtku. Paradoxní je, že se tento průlom nepovedl díky ambiciózním thrillerům, v nichž reflektuje divoké devadesátky, ale hororové linii jeho románové tvorby. Ta začala knihou Strach, kde důsledně hororovou optikou nahlédl rodný Ružomberok a především nad ním se tyčící horu Čebrať. Jednalo se o svého druhu komornější verzi Kingova slavného románu To: hrdina se po letech vrací do města, kde vyrůstal a kde se v pravidelných cyklech (oproti Kingově klasice v zimních měsících) dějí brutální věci.

V dalších knihách však přešel Karika spíše ke svérázné verzi kosmického hororu, kde nadpřirozená hrozba útočí na samý základ lidské osobnosti a naši schopnost rozlišit realitu, sny a halucinace a sebeklam. Úhly se stávaly čím dál neeuklidovštější, vypravěč nespolehlivější – ale zároveň také předvídatelnější. Karikovi hrdinové, kteří postupně prozkoumávali nejrůznější zákoutí Slovenska, do nichž by po přečtení knih vyrazil (nejen v zimě) jen naprostý idiot, v podstatě vždycky prošli stejným charakterovým zlomem.

Tedy až do předloni vydané dvojsbírky povídek Hlad/Žízeň. Tam Karika začal řadu svých příběhů propojovat do soudržného a vnitřně provázaného univerza. Prohloubil vizi bytostí z jiné roviny existence a vnímání, které si se svými lidskými oběťmi zlomyslně hrají. A paradoxně náhle mohl nabídnout mnohem rozmanitější postavy, dokonce i z jiných historických epoch. Ružomberok (a v menší míře třeba pohoří Tribeč) se tak stal jakýmsi ohniskem průlomu cizosti do našeho světa.

Román Hlubina na toto rozšíření hracího pole zdařile navazuje. Odehrává se v šedesátých letech, kdy se do Ružomberku vydává major Gavenda ze Státní bezpečnosti, aby vyšetřil zmizení malé holčičky. Bývalý partyzán, který se morálně zlomil, je nyní na rohypnolu závislým slouhou režimu. Jeho chování tedy neovlivňuje strach z nadpřirozena, ale ze Strany. Což je pocta až autistickým hororovým antihrdinům, jejichž původ sahá až ke Kuttnerově povídce Hřbitovní krysy. Zároveň si tak Karika může dopřát černý humor: neustále přibývá čím dál bizarnějších vražd, ale estébáci i esenbáci si dál hýčkají své podezření, že to „na ně šijou“ ti druzí, a neustále uvažují, kdy už se dostanou do situace, ze které se nevysekají ani sebekritikou.