Katastrofa na Venuši: Může planeta spolknout vlastní kontinenty?

Ačkoli se Venuše při oběhu kolem Slunce přibližuje k Zemi nejvíc ze všech planet, víme toho o ní pozoruhodně málo. Že jde o neobyvatelný žhavý svět zahalený mraky z kapek kyseliny sírové, kde teplota na povrchu dosahuje hodnot, při nichž se taví olovo. Kosmická sestra Země ale takhle nemusela vypadat vždy. Možná ji ještě celkem nedávno omývaly oceány, teplota byla snesitelná – a třeba tu existoval i život. Pokud jde o druhého souseda, Mars, po jeho povrchu tekla voda prakticky jistě, ale pořád nemáme jasnou představu o tom, kdy a jak dlouho. Co přesně se na obou sousedních planetách stalo, že jsou dnes tak nehostinné?

Podle planetologa Petra Brože představují Mars a Venuše dva krajní póly: chladný Mars ukazuje, co se stane, když planeta přestane dodávat do ovzduší skleníkové plyny. Na Venuši naopak vidíme, jak to dopadne, když planeta nezvládne se svými skleníkovými plyny hospodařit a do atmosféry jich unikne příliš. Země se pohybuje mezi oběma póly, nebude tomu tak ale vždy. Zkoumat sousední planety je důležité i proto, abychom lépe rozuměli křehké rovnováze na té naší.

Venuši věda léta přehlížela, hlavně kvůli tamním nehostinným podmínkám a větší atraktivitě Marsu, který byl hlavním kandidátem na možnou přítomnost živých nebo aspoň fosilních organismů. V následujících letech má však k Venuši odstartovat několik sond, jedna dokonce s českou účastí. Na povrchu Marsu pak čekají v pouzdrech na vyzvednutí vzorky hornin, které by umožnily minulosti planety porozumět lépe. 

Vzduch hustý jako kapalina

Venuše, večernice i jitřenka, která se na obloze pohybuje v blízkosti Slunce, takže bývá po část roku vidět po soumraku či před rozbřeskem, přitahovala lidskou pozornost odedávna. O jejích možných obyvatelích psal již v roce 1686 renesanční myslitel Bernard le Bovier de Fontenelle. Představoval si je podobné lidem, ovšem žijícím v mnohem teplejším světě: močály na Grenadě, tropickém ostrově v Karibiku, by pro ně byly „stejně chladné jako pro nás Grónsko či Laponsko“. O Venuši coby planetě podobné Zemi pak spekulovala i řada dalších autorů. 

Od dvacátých let minulého století ale začalo přibývat důkazů, že jde o vyprahlý horký svět, a postupně se rodil dnešní obraz potvrzený přistáním několika sond. Na povrchu rozpáleném na teploty kolem 460 stupňů Celsia vládne kvůli mrakům i ve dne přítmí. Planeta rotuje velmi pomalu, tamní den trvá 117 dní pozemských, atmosférický tlak 90krát převyšuje ten na Zemi. Ovzduší je tak husté, že u povrchu připomíná kapalinu, a tvoří je převážně oxid uhličitý s příměsí dusíku a minimem vodní páry. Na většině povrchu jsou jen lávová pole s rozptýlenými kameny a sopečným materiálem. Vládne tu nesmírně silný skleníkový jev. Zkrátka horoucí peklo.

Není to ale jen tím, že planeta je blíž Slunci než Země. Už data z americké sondy Pioneer Venus, jejíchž několik modulů v roce 1978 sestoupilo až k povrchu, ukázala zvláštní věc. Sonda zkoumala poměr obyčejného, v přírodě hodně rozšířeného „lehkého“ vodíku k těžšímu vodíkovému atomu, deuteriu. Tento poměr je stejný na Zemi, mezi hvězdami i třeba v atmosféře obřích plynných planet.

Na Venuši je ale výrazně posunut ve prospěch deuteria, což lze vysvětlit tak, že na planetě kdysi bylo značné množství vody, jejíž část později unikla do vesmíru. Vody bylo na Venuši podle těchto dat méně než na Zemi, nicméně pořád dost na vznik oceánu. Klimatické modely pak ukázaly, že voda mohla na planetě existovat dvě až tři miliardy let, tedy velkou část její geologické historie – a dost dlouho na to, aby tu mohl vzniknout přinejmenším mikroskopický život.