0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Rozhovory11. 2. 2024

Simona Peková: Lidi si v divadle odkládají kabát, já odkládám Simonu

Rozhovor s herečkou, která získala Českého lva za hlavní roli ve snímku Přišla v noci

Autor: Milan Bureš

Český lev za hlavní ženskou roli připadl na sobotním cermonálu herečce Simoně Pekové. Připomeňte si rozhovor o tom, jak zvárnila postavu invazivní matky.

Dělat rozhovor se Simonou Pekovou je jako sedět na soukromé one woman show. Herečka, aktuálně v angažmá v brněnském HaDivadle, je expresivní, kontaktní, otevřená, mluví i rukama. Když v jednu chvíli říká, že je zábavnice a klidně na sešlosti s kamarády začne i štěkat, není nejmenší důvod jí nevěřit. Za chvíli předvádí jelena. Když mluví o své mamince, po tváři jí teče nehraná slza. Se stejnou energií uragánu zahrála i invazivní matku Valerii, lehce zoufalou a bolavou, v mnohém upřímnou, stejně jako nehoráznou stárnoucí divu, která se jedné noci nastěhuje do bytu svého syna Jiřího a jeho partnerky v hororové komedii Přišla v noci. Nedávno si za roli, již sama vnímá jako svoji životní, odnesla Cenu české filmové kritiky. Její děkovná řeč byla nevídaná, a i proto se k ní několikrát vracíme. Nominovaná je i na Českého lva. Do role Valerie ze sebe prý dala vše, co mohla, včetně svých chyb a trápení. „Mně ta žena drala srdce a duši,“ říká.

Vaše Valerie v Přišla v noci je výjimečná. V podstatě tvoří sedmdesát procent filmu. Pokud jste do té postavy dala všechno, jak říkáte, jste smířená i s tím, že to může taky být vaše jediná velká filmová role? Že už další nepřijdou, nebo vlastně vůbec nejsou možné? 

Naprosto. Valerii jsem dala veškerý svůj herecký rejstřík. Takže otázka zní, kam dál? Teď sedím na Kilimandžáru, ale není už kam šplhat. Možná jen spadnout dolů. Navíc jsem sice na svůj věk energická žena, ale čas mi taky strašně ubíhá.

Takhle velká role a pozornost pro vás přišly před sedmdesátkou. Jaké to vlastně je, když vás sláva potká v takhle pozdním věku? Jak to prožíváte?

No, sláva. Ono by to mohlo být ještě pompéznější. Aby mě lidé skutečně znali z filmu, a ne ze Show Jana Krause.

Když jste předminulou sobotu přebírala Cenu české filmové kritiky, pronesla jste s gustem vám vlastním, že milujete potlesk. Kdy jste o sobě tohle zjistila? 

Předváděla jsem se odmala. Dělala jsem šaška, zpívala. Moje maminka se po předčasné smrti mého biologického otce přivdala do nóbl rodiny Pekových. Za doktora Richarda. Oni byli von Peck, přátelili se s Harrachy. V jejich honosném domě se scházely různé společnosti a já to úplně hltala. Kdykoliv mi dovolili si přisednout, naslouchat, být u toho, snažila jsem vydobýt si prostor. Čekala jsem, že si někdo z hostů všimne, jak jsem úžasná. Že řekne, že jsem je pobavila, zatleskají mi a já jdu spát.

A co se děje, když potlesk nemáte?

Strašně po něm toužím. Je to vlastně závislost. Potlesk je nakonec jediné, co jako herec za svůj výkon dostáváte. Vím, že jsem roli dala, co jsem uměla – a neumíte si představit, co pro mě znamená, když si jdu po představení dát víno na bar a diváci mi říkají, že to bylo fantastické. Úplně brečím i teď.

Řekla jste taky, že jste šikovná a tu cenu si zasloužíte. Sám se většinou pochválí někdo, komu pochvala chybí. Chválili vás doma?

Vůbec. Ani otčím, a už vůbec ne matka. Milovala mě, ale viděla mě úplně jinak. Pro ni jsem byla pořád málo. Když jsem se nedostala napoprvé na JAMU, říkala, že nemám talent. Podle mé teorie jsem nedomazlené děcko. Všecko, co jsem odmala dělala, jsem dělala proto, že jsem volala: „Já jsem tady taky, všimněte si mě.“ Nejen můj bratříček, nejen rodina Pekova, ale i já – Simona Vidláková z Třebíče, Nádražní 1A. A opravdu si myslím, že jsem v téhle roli šikovná. Kdybych nezískala Cenu kritiky, nebyla nominovaná na Českého lva a nedala tomu všechno, tak bych to neříkala. Byla to moje největší životní příležitost a strašně jsem se bála, že šikovná nebudu. Co já všechno dělala, abych to o sobě mohla nakonec říct…

Co všechno?

Odhalila jsem nejniternější chvíle svého života, propady, pády do smrti, nemoci, špatné lásky, dokonce i jméno prvního chlapce, který mě připravil o panenství. Vracela jsem se ke svým vlastním chybám. K tomu, že věci mohly být jinak a dopadnout lépe. I ta prvorepubliková luxusní rodina, o které Valerie říká, že ji nepřijala, je ze mě. Dopsali jsme to do scénáře. Trpěla jsem za jediným účelem – věděla jsem, že tuhle útrpnou linku ta postava mít musí. Podle mě takhle vypjatě opravdoví, vrcholní profesionálové nepracují.

Vy nejste profesionál?

Nejsem. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc