Nepřehnali jsme to s podporou Izraele?

Česko málokdy patří k premiantům, pokud by se ale dávaly známky za podporu Izraele, náš stát by se vysvědčení bát nemusel. Na spojenectví, které začalo bezprostředně po založení židovského státu a mělo pak dlouhou pauzu za komunistů, je teď skutečně z české strany spoleh. Jako jedni z mála na světě vždy hlasujeme ve prospěch Izraele v OSN. V Bruselu držíme nejvíc proizraelskou pozici v rámci EU. Po vypuknutí války s Hamásem neváhají čeští politici cestovat do Jeruzaléma, kde nešetří slovy podpory. A česká veřejnost to přijímá s vděčností i v době, kdy se nad invazí do Pásma Gazy množí pochybnosti.

Minulý týden se ovšem i tady objevila otázka, zda to Česko s podporou Izraele nepřehnalo. Nelze ji přitom úplně snadno ignorovat. Zhruba osm desítek osobností angažujících se v podpoře lidských práv sepsalo výzvu, aby se vláda vedle bezpečnosti Izraele víc starala také o humanitární katastrofu, k níž pod tíhou války v Gaze dochází. A rovnou nabízejí i viníka: izraelskou armádu a její příliš tvrdý postup. Jak by na to měla vláda reagovat?  

Proč ne do Egypta?

V Gaze se stalo to, co se při střetu izraelské armády zatlačené do kouta s dobře připravenými oddíly Hamásu na jeho domovském území muselo stát – katastrofa pro civilisty. V Česku se o ní moc nemluví i proto, že se takové řeči považují za zradu Izraele. Tak to ale nutně není. 

Předně: v kritice Izraele zapadá, že délku války i utrpení civilistů by šlo zkrátit propuštěním rukojmích. A také příčiny humanitární katastrofy jsou komplikovanější, než kritici Izraele zmiňují. Patří mezi ně evidentně to, že krátce po útoku na hudební festival či kibucy podél hranic s Gazou a zděšení z brutality a vysokého počtu obětí oznámilo vedení Hamásu suše, že bude v podobných akcích pokračovat. Už jen tím bylo jasně dané, že pokud chce izraelská armáda další agresi zabránit, musí Hamás, tedy jeho lidi a zázemí uvnitř Gazy, porazit a zlikvidovat.

Druhým důvodem vysokého počtu obětí mezi obyvateli Gazy je i styl, jakým Hamás vystavěl základny teroru: tedy v husté zástavbě a pod veřejnými budovami včetně hlavní nemocnice.

A důvodem je i situace v okolních arabských státech. Od začátku konfliktu totiž visí ve vzduchu otázka, proč živořící obyvatelé Gazy nemohou najít útočiště v Egyptě nebo v Jordánsku. Odpověď odkazuje na komplikované poměry, jež v regionu panují. Po vyhnání nebo útěku Palestinců z jejich domovů během vzniku Izraele žije v okolních arabských státech několik milionů utečenců. Ti se nikdy plně neintegrovali, stále žijí v uprchlických městech, a v Jordánsku se v roce 1970 dokonce pokusili o státní převrat. Obava z palestinských uprchlíků je tedy na Blízkém východě hluboce zakořeněná a existuje obava z ještě větší destabilizace celé oblasti.

K tomu se teď navíc přidalo přesvědčení arabských lídrů, že rodiny, které odejdou z Gazy, už nepustí Izrael zpět, stejně jako se to s uprchlíky stalo po vzniku židovského státu. A arabské vlády se tedy o ně budou muset postarat dlouhodobě.