A co když je to s Pražským hradem úplně jinak?

Co se týče výhledu z okna kanceláře, těžko bychom v Praze hledali atraktivnější práci. Z Tereziánského ústavu šlechtičen se nabízí pohled na historické centrum hlavního města od Letné po Petřín. Dlouhá tisíciletí se odtud mohl dívat na vlnící se Vltavu kdokoli, kdo se vyškrabal na pahorek, kterému se v předkřesťanské době říkalo Žiži a na němž se dle tradice představovala lidu naše první knížata. Dnes ale kopec vypadá úplně jinak. Je kolem dokola zcela zastavěn a říkáme mu Pražský hrad.

Kdybychom ho jako lego zbavovali po kostičkách historických vrstev, dostali bychom se na skálu a zjistili, že mezi dnešní katedrálou svatého Víta, Václava a Vojtěcha a barokním ústavem šlechtičen se nalézala rokle. A pokud bychom kostičky postupně vraceli na své místo, došlo by nám, že tu víceméně až do doby Habsburků nestálo nic, co by připomínalo skutečný hrad.

Zjišťovat tyhle věci a interpretovat, co říkají o naší minulosti a přítomnosti, má v popisu práce Jana Maříková Kubková, která několik metrů pod úrovní hradních nádvoří vede oddělení Archeologického ústavu Akademie věd ČR specializované na hradní areál. Co by se mohlo zdát akademickým bádáním v dávné historii, se v pojetí jejího týmu stává aktuálním příspěvkem do debaty, jaké je vlastně postavení Česka v roce 2024. Respektive jaké by být mohlo. 

Něco, co se chtělo najít 

Archeologický ústav řídí Jan Mařík, ale to je pouze shoda jmen. Maříková Kubková na Hrad přišla „už za Husáka“ jako brigádnice, když studovala gymnázium. „Pražský hrad jsem tehdy vnímala tak, jak nám ho podávali na škole. Jako symbol české státnosti a sídlo Přemyslovců,“ vzpomíná dáma, která následně vystudovala antickou archeologii a do areálu se vrátila v roce 1993 jako profesionálka s širším rozhledem. Během stáže v Mnichově si uvědomila, že Čechy raného středověku se nedají brát jako nějaký osamělý ostrov s vlastními dějinami. Ale že je musíme vnímat v celoevropském kontextu, v němž odpradávna patří do západního duchovního a kulturního okruhu.

První její velký projekt se týkal průzkumu nejstarších kostelů. „Revidovali jsme na Hradě nejstarší církevní architekturu a zjistili jsme, že nic není pravda,“ vrací se Maříková Kubková do doby, kdy začala s kolegy a kolegyněmi odhalovat, jak moc se do výzkumu jejich předchůdců promítala společenská poptávka. O tomto palčivém tématu se rozhodla napsat knihu, která by měla vyjít ještě letos. S nejstaršími dějinami Hradu velký problém není. Geoložka Iva Herichová zrekonstruovala georeliéf celého kopce a objevila zmíněnou rokli z doby, kdy sem mířili vůbec první lidé. Ti tu na konci eneolitu začali s osidlováním. Sídelní aglomeraci umístili na dnešní Hradčanské náměstí, za Jelením příkopem zbudovali nekropoli a východní špici kopce, kde se teď nachází Pražský hrad, vyhradili posvátnému prostoru. První problém s interpretací hradní minulosti nastává, když dojde na příchod křesťanství.

Za jeho nejstarší doklad je považován kostel Panny Marie, jehož základy jsou vidět skrz prosklená okna v průchodu mezi čtvrtým a druhým nádvořím. Historici ho hledali od roku 1850, kdy jej Václav Vladivoj Tomek umístil na Pražský hrad a spojil ho s prvním historicky doloženým českým panovníkem, knížetem Bořivojem I. Nález se podařil až o sto let později archeologovi Ivanu Borkovskému. „Kdyby Borkovský nebyl zatížený požadavkem objevit Bořivojův kostel, musel by naznat, že se ve skutečnosti jedná o pohřební kapli,“ vysvětluje Maříková Kubková s tím, že v padesátých letech archeologové pod dohledem komunistů zkrátka „hledali něco, co se chtělo najít“.

Dochované písemné zprávy podávají složitější výpověď a žádná z nich jednoznačně neříká, že Bořivoj nechal na Hradě postavit kostel Panny Marie. Dnešní interpretace stavbu řadí mezi kostelíky, které si stavěli misionáři vyslaní na naše území z biskupství v bavorském Řezně v 10. století. Po této původní stavbě se ale na Hradě nic nedochovalo. Zbytky odkryté před sedmdesáti lety pocházejí z pozdější pohřební kaple, kterou si tu misie zřídila u pohřebiště, než se přesunula o zhruba 300 metrů dál na východ do románské baziliky svatého Jiří. Biskupství a kapitula pak byly založeny u rotundy svatého Víta, kterou ve druhé polovině 11. století nahradila bazilika s klášterem. Z něj, pravděpodobně v souvislosti s reformou probošta Marka, se od roku 1068 rozvíjelo něco, čemu se dnes říká developerský projekt: území kopce zaplnil románskými, avšak výhradně církevními stavbami.