Jak liberálové podlehli Hitlerovi

Dodnes je fascinující otázkou, jak se mohlo stát, že tolik kdysi liberálních voličů dalo dobrovolně hlasy Hitlerovi a vyneslo ho tak k moci. Americký historik Eric Kurlander v monografii Cena vyloučení nabízí vysvětlení. Je to jeho prvotina, která vyšla anglicky již v roce 2006, a mezitím ji předběhly české překlady jeho pozdějších knih: Život s Hitlerem (česky 2020) věnovaný liberálům v éře třetí říše a Hitlerova monstra (česky 2021) o vztahu nacionálního socialismu k nadpřirozenu.

Pevnost a stabilita liberálních demokracií se obvykle ukazuje v časech krizí, kdy pocity ohrožení (vojenského, hospodářského, kulturního) oživují volání po vládě pevné ruky, omezení práv či rovnou po vyhlášení výjimečného stavu ve jménu obrany státu či národa. Ani francouzská či britská demokracie nebyly v éře velké hospodářské krize ušetřeny podobných svodů. Bylo to však Německo, kde nakonec i posledních pár zbylých liberálů v Říšském sněmu zvedlo v březnu 1933 ruku pro Hitlerův zmocňovací zákon, jenž definitivně ustavil nacionálněsocialistickou diktaturu.

Problém liberalismu, jak popisuje autor, spočívá v rozbíhavosti, kdy se jeho složky mohou dostávat do konfliktu. Kulturní liberalismus se vyznačuje uznáním pluralismu životních forem a tenduje ke kosmopolitním postojům. Ekonomický liberalismus oslavuje neviditelnou ruku trhu a omezený stát. Konstituční liberalismus je založen na úctě k ústavnímu pořádku a garanci občanských práv.  Jak rozdílný koktejl z těchto složek může vzniknout, vidíme i v dnešní České republice třeba na ODS a Pirátech – stranách, které mají společné máloco, přesto je obě lze teoreticky označit za liberální.

Pád německého liberalismu podle Kurlandera nastal v důsledku neschopnosti či lépe řečeno neochoty liberálů odolávat národovecké (völkisch) ideologii etnonacionalismu. Ve víře v nutnost obrany a sebezáchovy národního společenství, chápaného jako osudové společenství krve a půdy, němečtí liberálové postupně rezignovali na hodnoty kosmopolitního univerzalismu, pak opustili i víru v trh, a nakonec i ústavní stát.  Zatímco „západní Evropa měla daleko větší štěstí, neboť se mohla vykázat ústavním a administrativním rámcem, který byl pro rozvoj tamních identit dostatečný“, Německo a země dále na východ toto nastavení postrádaly. Proto zde bylo vždy silnější etnické chápání národa proti politickému, jež je s liberálními hodnotami kompatibilnější.