Kafíčko s bábi

Vstávám o něco dřív. Chystám se k doktorovi, kolem deváté by tam mohlo být volněji, nechci poposedávat v čekárně. Obvyklou ranní proceduru však musím absolvovat stejně jako jindy: postavit vodu na kafe pro bábi a na čaj pro sebe, vytáhnout žaluzie v pokoji a kuchyni, obsloužit kocoura a nakrmit ptačí hejna na dvoře i na balkoně. Něco času to zabere, tak musím zjednodušit snídani a nelelkovat. 

Prší, dva stupně nad nulou, viditelnost obstojná, mohu jet v pohodě. Vyšlo to, čekárna je úplně prázdná. Vstupuje paní středního věku s rouškou na ústech, přihlásí se v registru a koukne na běžící televizi. Asi ČT24 s obvyklými relacemi, zrovna tam něco vysvětlují vládní poslanci a ministři. Do paní jako když kopne. Tohle ona poslouchat nemusí, tyhle zločince… mumlá nesrozumitelně a naštvaně. Obrací se ke mně a dožaduje se souhlasu se svým postojem. Nerozuměl jsem jí, a hlavně ani rozumět nechtěl, neodpovídám jí. Tak se mě ptá, jestli jsem cizinec. Na to jí popravdě odpovídám, že špatně slyším, a když má tu roušku na ústech, slyším špatně dvojnásob. 

To už mě volá sestřička. Chvíli se bavíme o krásách kvetoucích orchidejí na parapetě a jak s nimi zacházet, pak už si mě přebírá můj obvodní pan doktor, jako vždy chápavý a noblesní. Předepisuje mi a já mohu jít domů. Teď už jen, aby vše zabralo, jak pan doktor předestřel. 

V 11 hodin nás čeká vnuk u dcery v bytě, že pro nás s bábi udělá oběd. To jsme tedy velmi zvědaví, zůstal sám doma, dcera odjela s mladším vnoučetem na lyže a on hospodaří sám, spolu s jejich pejskem Nalu, kříženkou všeho možného, fenkou nesmírně milou a chytrou, která kdykoli nás vidí, je nespoutaně nadšená. Je před jedenáctou a vnuk volá, zda můžeme přijít o hodinu později, že nestíhá. Dobře, dobře, chápeme a děláme si v klidu kafíčko. Před dvanáctou vnuk volá, jestli by to šlo posunout ještě o hodinu. Jsme shovívaví, jasně, vydržíme.